Několik poznámek k problematice čs. předběžných cenin

„Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých rukou správu svého státu.“ [1].

Tento úvod z Provolání Národního výboru československého o samostatnosti Československého státu, ze dne 28. října 1918, jsem si připomněl při čtení článku Československé předběžné známky a celiny, autora ing. Františka Beneše st. (Filatelie č. 8/2003, s.10–17) v návaznosti na texty, které Fr. Beneš zmiňuje či rozebírá. V této souvislosti mě vždy zajímala analýza dvou z uvedených problémů, které v dané souvislosti považuji za základní.
První otázkou byl výčet předběžných (souběžných) poštovních cenin s požadavkem, aby byly formálně platné na daném území ke dni jejich recepce (převzetí). Ostatní ceniny, které se v tu dobu nacházely v zásobách (v depozitních skladech) na území utvářející se Československé republiky (dále jen ČSR) a mohly být teoreticky úředně aktivovány (což ovšem není známo), jsou považovány za neoficiální, a tedy za ceniny II. kategorie. A to i přes to, že existují nejrůznější provizoria, která jsou sice nikoliv de iure, ale de facto obecně uznávána a následně i oceňována.
Uvedený postoj k tomuto problému svědčí o tzv. pozitivistickém přístupu k jeho právní podstatě a, pokud i ostatní aspekty (dále zmiňované) budou takto vnímány, lze s touto koncepcí jen a jen souhlasit.
Avšak, pokročíme-li ke druhé otázce týkající se definice daného území, kde lze převzaté poštovní ceniny považovat za předběžné (souběžné) československé, pozitivistický přístup k řešení se rozplývá a my selektivně zjišťujeme (dohledáváme), zda se určitý poštovní úřad (poštovna) nacházel(a) na svrchovaném československém území a tedy byl(a) v československé správě. Zde je, myslím, nutné doplnit některá fakta, která v diskusi dosud nezazněla.
Především je třeba zdůraznit, že poštovní úřady byly podřízeny nikoliv tzv. politické správě daného území, nýbrž poštovní správě. Delegovanou právní subjektivitu v té době měla ředitelství pošt a telegrafů se sídlem v Bratislavě, Brně, Košicích, Opavě a v Praze (ředitelství pošt a telegrafů v Pardubicích bylo zřízeno až vládním nařízením č. 229/1919 Sb., ze dne 29. dubna 1919). Dosud se sledovala pouze loajalita poštmistrů k územní politické správě, resp. k místní samosprávě (která se automaticky předpokládala), nikoli však k nadřízené poštovní správě.
Jak problematické by bylo dohledávání náležitosti lokalit pod příslušnou „veřejnou správu“, demonstruji na příkladu obce Litoměřice.
Němečtí poslanci z Čech se nechtěli smířit s vývojem událostí a 29. října 1918 se sešli ve Vídni, kde proklamovali vytvoření samostatné „provincie Deutschböhmen“ (Německé Čechy), jež měla zahrnovat jejich západní, severozápadní a severní území. Sídlem provincie namísto původně uvažovaného Ústí nad Labem učinili Liberec. Deutschböhmen měly být součástí republiky Deutsch-Österreich (byla konstituována 12.11. 1918).
Pokud jde o Litoměřice, náležely z vojenského hlediska do oblasti tvořícího se pražského vojenského inspektorátu (z poštovního hlediska do správního okresu ředitelství pošt a telegrafů v Praze). Stále zde ovšem působilo velitelství 9. teritoriálního sboru původní rakousko-uherské armády. Velení nad ním převzal 6. prosince sám vrchní velitel vojsk „provincie Deutschböhmen“ generál Goldbach, který si ovšem plně uvědomoval neudržitelnost svého postavení. Ve městě totiž exis-tovalo vedle starého sborového velitelství (podléhajícího prostřednictvím vlády „provincie Deutschböhmen“ v Liberci ústřední vládě ve Vídni) také československé posádkové velitelství. Obě velitelství měla k dispozici jednu společnou bezpečnostní jednotku, kterou řídil pořádkový výbor složený ze šesti českých a šesti německých důstojníků.
Přebírání Litoměřic do rukou československé vlády zahájilo předsednictvo zdejšího národního výboru 9. prosince. Odpoledne 11. prosince k tomu byla pro různé nepokoje z německé strany nasazena jedna setnina terezínského 42. pěšího pluku. Akce byla bez použití zbraní dokončena 12. prosince. „Provincie Deutschböhmen“ ukončila ovšem svou existenci až o dva dny později, a to obsazením jejího centra Liberce československým vojskem (bez jediného výstřelu) [2].
Pokud bychom tedy chtěli příslušnost dané pošty determinovat podle toho, zda náležela pod československou správu či nikoliv, museli bychom si položit minimálně dvě zásadní otázky.
1) Pod jakou správu patřila obec Litoměřice v době od vzniku ČSR do faktického ustavení „provincie Deutschböhmen“?
Je totiž známo, že občané německé národnosti projevovali své separatistické postoje postupně, a to pod vlivem informací o událostech v daném prostoru, které se tehdy šířily pomaleji než je tomu dnes. Jak se uvádí v [2] ... „Místní německé obyvatelstvo přihlíželo zpočátku k vyhlašování samostatnosti Československé republiky převážně netečně. Brzy však začalo pod dojmem zpráv o vytváření separatistických provincií v českých zemích přistupovat k rozmanitým protiakcím různého rozsahu i významu.“
2) Hovoříme-li o správě, máme na mysli správu státní, politickou nebo samosprávu?
Pokud jde o Litoměřice, oba dobové poštovní úřady patřily z hlediska státní správy do správního okresu ředitelství pošt a telegrafů v Praze, a to i v době existence „provincie Deutschböhmen“.
Chceme-li argumentovat příslušností obce Litoměřice jako takové k „provincii Deutschböhmen“, která se přihlásila k republice Deutsch-Österreich, museli bychom připustit, že obě litoměřické pošty nejsou československé, ale že jde o poštovní úřady republiky Deutsch-Österreich, která je ovšem nikdy nespravovala. Existence separatistických provincií měla totiž z hlediska vazby na státní správu republiky Deutsch-Österreich pouze deklarativní charakter. Tyto oblasti se nikdy nestaly oficiální součástí republiky Deutsch-Österreich a nikdy neměly ani vlastní suverenitu (svrchovanost) z hlediska mezinárodního práva.
Z toho ovšem vyplývá další závažná otázka. Je stávající koncepce pro definici daného území, kde lze převzaté poštovní ceniny považovat za československé předběžné (souběžné), relevantní a není dokonce v rozporu s principem legality?
Tuto nejasnost nám možná pomůže vyřešit zjištění, jak byly ve sledované době definovány státní hranice ČSR. Především, a to je podle mého názoru nejdůležitější, existovala ke dni 28. října 1918 zemská hranice pouze u zemí České koruny (tj. Čech, Moravy a Slezska). Definovaná byla i severní hranice Slovenska, ale zároveň tehdy neexistovala jižní hranice mezi Slovenskem a Uherskem (Maďarskem). Jak se brzy ukázalo, tato skutečnost se stala zdrojem velkých problémů, resp. konfliktů při jejím utváření.
Problémy týkající se státních hranic u zemí České koruny byly v naprosté většině jiné kvality. Zde šlo především o iredentistické snahy německé menšiny uvnitř území, jehož hranice (původně zemská, poté státní) byla jasně definována*. Diskuse o příslušnosti poštovního úřadu k té či oné „správě“ je samozřejmě možná, ale její výsledek by de facto znamenal pouze konstatování, zda daný poštmistr postupoval podle platného práva, či nikoliv. A právě v tomto případě to můžeme porovnat s pozitivistickým postojem, který byl zaujat ve věci legality poštovních cenin jako takových. Za předběžné (souběžné) jsou totiž považovány pouze ty ceniny, které byly platné k 28.10. 1918. Pokud jde o poštovní úřady, za československé by tedy měly být považovány pouze ty, které se nacházejí v prostoru definovaném státní hranicí, a to bez ohledu, jakou osobní pozici vůči ČSR zaujal jednotlivý poštmistr. Tento postup, jak jsem naznačil a jak později prokážu, platí pro naprostou většinu poštovních úřadů situovaných v zemích České koruny, nikoli však pro poštovní úřady situované v jižní části Slovenska.
Daleko účelnější by v uvedené souvislosti proto bylo sledování změn (vývoje) státních hranic, než zjišťování pro, resp. protičeskoslovenských postojů poštmistrů, neboť podle principu legality (na němž jsme se shodli) je československým poštovním úřadem každý, který se nachází na území ohraničeném státní hranicí ČSR a každá převzatá, platná poštovní cenina, která byla v té době na takovém poštovním úřadě použita, je československou předběžnou (souběžnou) ceninou.
Navíc, utváření a změny státních hranic lze exaktně definovat, zatímco politické postoje poštmistrů zřejmě nikoliv.
Vraťme se ale nyní k problematice jižního Slovenska. J. Klimko v publikaci Politické a právne dejiny hraníc predmníchovskej republiky (1918–1938) právní situaci výstižně charakterizuje takto: „Je nesporné, že zákon Národného výboru o zriadení samostatného československého štátu (vrátane Provolania k čs. ľudu z toho istého dňa) sa vzťahoval aj na Slovensko. V oboch týchto aktoch jednoznačne používané termíny ´československý ľud´, ´župné úrady´ neodporovali v zásade skutočnosti – na Slovensku v prvých mesiacoch existencie dosť variabilnej – a dávali jej takto aj formálne vyjadrenie. … Pomery na Slovensku neboli vtedy relatívne ešte dlhší čas konsolidované. Slovensko ešte takmer 3 mesiace fakticky v Československej republike nežilo. V tejto relácii preto aj pri jednoznačnom akcentovaní stanoviska, že ´územie Slovenska bolo podľa zákona z 28. októbra 1918 čs. štátnym územím a tvorilo súčasť čs. štátu na základe zhodnej vôle slovenského a českého ľudu realizovaného na principe práva národov na sebaurčenie´, nemožno prehliadnuť určité závažné momenty, ktoré charakterizovali variabilnosť faktickej možnosti uskutečněnia vôle zákonodarcu. … Neexistencia politických hraníc Slovenska v Uhorsku na rozdiel od českých krajín, ktorých historické hranice boli nesporné … umožňovala totiž maďarskej vláde machinácie nielen na okrajových, resp. pohraničných úsekoch, ale na závažnej časti slovenského územia“ [3].
V této situaci bylo proto třeba nalézt autoritu, která by problém legality hranic ČSR vyřešila. Kromě mezinárodně politických důvodů to bylo nezbytné hlavně z důvodů zcela praktických (rozhodně přitom nešlo ani zdaleka o poštu či dokonce filatelii), neboť bylo zejména třeba jednoznačně určit platnost zákonů a právních aktů uskutečněných na území ČSR v přechodném období**. Touto autoritou byl dobový Nejvyšší správní soud (dále NSS), který v případě českých zemí „zaujal stanovisko, že ich treba považovať za územie, na ktorom sa uplatňovala československá štátna moc hneď od vzniku československého štátu, a to bez ohľadu na skutočnosť, že čs. štátna správa sa tam rozširovala len postupne“ [3]. Zde tedy byla situace jednoduchá.
Naproti tomu vydal NSS 14. dubna 1919 usnesení č. 352, pres., které pro území Slovenska stanovilo:
„1. Zákony Československé republiky platí v okupovaném území (míněna okupace čs. státní mocí, pozn. aut.) teprve od té doby, kdy okupace byla provedena.
2. Dobou provedené okupace jest doba, kdy ústřední správa byla tam etablována, t.j. kdy župan byl jmenován a nastoupil v úřad.
V tomto zmysle znel aj nález NSS zo dňa 24.3. 1921, č. 3336/21“ [3].
Důsledek rozboru této judikatury je pro filatelii překvapující. Poštovní ceniny Maďarské republiky, pokud měly platnost na daném území před provedením okupace čs. státní mocí, tj. před určením definitivní státní hranice, a pokud byly použity následně po určení definitivní státní hranice na převzatém území ČSR, jsou nutně čs. předběžnými (souběžnými) ceninami, podobně jako např. německé poštovní ceniny na Hlučínsku. Zásilky podané na daném území před jeho obsazením čs. státní mocí pak nejsou čs. předběžnými celistvostmi, ale celistvostmi maďarskými (podobně jako jsou takové celistvosti z Valticka a Vitorazska do r. 1920 celistvosti rakouské a z Hlučínska německé). To nic nemění na tom, že jde ve všech případech o celistvosti vrcholně zajímavé se silným vztahem k ČSR, které je vhodné do sbírek Československa zařazovat (ovšem správně určené a popsané). Ze sběratelského hlediska je to však značný praktický problém, neboť dosud neexistuje přehled, k jakému datu (alespoň přibližně) byly jednotlivé slovenské pošty převzaty čs. státní mocí.
Jsem si vědom, že přijetí výše uvedeného výkladu může být komplikováno zněním §7, zákona č. 64/1918 Sb. ze dne 10. prosince 1918 o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku a to, že „ode dne převzetí správy může býti užito jen takových kolků, směnkových tiskopisů a poštovních známek, které vláda Československé republiky opatřila svým označením“.
Striktní dodržení litery tohoto zákonného opatření by ve svém důsledku znamenalo, že poštovní známky cizích poštovních správ, převzaté československou poštovní správou, pozbývají na území Slovenska platnosti v původním stavu, tj. „bez označení“ příslušnosti k Československé republice, dnem 16. prosince 1918, kdy zákon č. 64/1918 Sb. nabyl účinnosti. Jak ale víme z praxe, nebyl na Slovensku tento zákon (zřejmě z technických důvodů) dodržován. Nových čs. známek zde byl nedostatek a plánované úřední přetiskování uherských známek (Šrobárův přetisk) začalo až v polovině ledna. Mezitím se vnitropolitický vývoj posunul natolik, že už nebylo jejich vydání a distribuce žádoucí, a proto byly po dohodě pražské poštovní správy s Vavro Šrobárem staženy.
Znění §7, zákona č. 64/1918 Sb. jistě dobře znali úředníci ministerstva pošt a telegrafů, kteří připravovali výnos č. 1966-VI-18 ze dne 17. prosince 1918 o platnosti rakouských známek, převzatých československou poštovní správou a nepokládali za nutné zmiňovat se o známkách uherských. Ty totiž již zřejmě v původním stavu (tj. „bez označení“ příslušnosti k ČSR) nepovažovali za platné. Na druhé straně ale existuje další výnos ministerstva pošt a telegrafů, a to č. 3426-VI-19 ze dne 8. února 1919 o „zastavení platnosti rakouských a uherských známek na území státu Československého“, kde se známky uherského původu (myšleny zřejmě známky bez označení příslušnosti k Československé republice) vysloveně uvádějí:
„Platnost starorakouských a uherských známek na území státu Československého zastavuje se koncem měsíce února 1919, takže od 1. března 1919 mají výhradní platnost známky československé. Zastavení vztahuje se na všechny druhy známek, a to na známky výplatní, doplatní, spěšné a novinové. Poštovní celiny platí prozatím i dále, bude však jich platnost také v době nejbližší zastavena“ (stalo se tak výnosem ministerstva pošt a telegrafů č. 33.530-VI-19 ze dne 20. září 1919). Rozpor ve znění tohoto výnosu a §7, zákona č. 64/1918 Sb si lze vysvětlit nesjpíše tak, že o dva měsíce později vydaný výnos prostě reflektoval reálný stav, který se na Slovensku vytvořil a který bylo třeba právně i organizačně uzavřít.
Zbývá ještě další problém v souvislosti s dodatečnými úpravami státních hranic, který ing. Beneš st. nediskutoval, totiž zda poštovní ceniny Německa, Maďarska, Polska či Rakouské republiky, platné na postoupených územích a převzaté čs. poštovní správou, jsou předběžné (souběžné) čs. ceniny i v nepoužitém stavu? To je však již otázka pro jinou diskusi.

Ing. Josef Weissenstein, soudní znalec

Poznámky:
* Úmyslně zde pomíjím pozdější dílčí úpravy hranic v oblasti Valticka, Vitorazska a Hlučínska či Těšínska v důsledku poválečných mezinárodních dohod a arbitráží.
** Vyjasnění těchto otázek bylo nutné především kvůli právní jistotě obyvatelstva, podnikatelů i úřadů a kvůli jasným pravidlům při případných soudních sporech. Bylo totiž třeba jednoznačně určit, v jaké době, na jakém území a podle jakých zákonů (rakouských, uherských, československých, maďarských) mohly být jednotlivé právní akty uzavřeny, aby byly platné. Podobně bylo třeba určit, odkdy byly závazné nové čs. zákony. Toto rozhodnutí se zásadně dotýkalo všech oblastí života počínaje např. legalitou úředních sňatků, přes závaznost obchodních smluv či povinnosti placení daní až třeba k trestní odpovědnosti za porušení nových čs. zákonů.

Použitá literatura:
[1] Galandauer, J. Vznik Československé republiky 1918. Praha : Svoboda 1988. S. 315.
[2] Vojenské dějiny Československa, III.díl. Praha : Naše vojsko 1987. S. 29, 31, 33.
[3] Klimko, J. Politické a právne dejiny hraníc predmníchovskej republiky (1918–1938). Bratislava : Veda 1986. S. 25–26.
[4] Roubík, V. Hranice státu československého. In: Ročenka Československé republiky 1925. S. 16–18.
[5] Janák, J. – Hledíková, Z. Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha : SPN 1989. S. 389–396, 400, 411, 443.