DIVISIÓN AZUL - aneb neblahá historie španělské Modré divize ve 2. světové válce



Námětové sbírání nemusí být jen doménou filatelie, ale i jiných sběratelských oborů jako je medailistika či faleristika. Je ovšem pravda, že v těchto oborech nedisponujeme množstvím sběratelského materiálu, ale i tyto artefakty drobné plastiky mohou vytvořit soubory vypovídající o době a lidech. Oblíbené jsou například soubory vojenských vyznamenání týkající se nějakého válečného konfliktu, ať již jde o 1. nebo 2. světovou válku či v poslední době o konflikt v Perském zálivu zvaný "Pouštní bouře". V tomto sdělení bych rád upozornil na jeden malý soubor vyznamenání dokumentující účast frankistického Španělska na východní frontě 2. světové války v řadách nacistického Wehrmachtu.
Chování Španělska během 2. světové války bylo skutečně ambivalentní. Generál Franco si to nechtěl rozházet se žádnou z válčících stran a nechtěl se zaplést do tohoto světového konfliktu. Měl pro to své důvody. Jednak jako nacionalista nechtěl zbědovanou zem po občanské válce vystavit znovu dalším útrapám - to byl hlavní argument proti naléhání Hitlera a Mussoliniho, dále nechtěl bojovat proti Velké Británii a Francii, protože mezi jeho příznivci byla řada anglofilů.(především monarchistů). Vyhlásil proto neutralitu své země a stranil se veřejně přihlásit k podpoře té či oné strany, i když např. Německu poskytoval strategicky důležité suroviny jako wolfram..Na druhé straně je málo známé i příznivé mínění Winstona Churchilla, který kladně kvitoval chování Španělů vůči Gibraltaru a ponechání volného lodního provozu v gibraltarské úžině, i když Španělsko mělo oba břehy, jak africký tak evropský, silně opevněné a mohlo kdykoliv proti lodím vojensky zasáhnout.
Situace se poněkud změnila po napadení Sovětského svazu Německem podle plánu Barbarossa dne 22. června 1941. V tomto případě byl Franco ochoten proti Sovětům bojovat, protože bolševismus pokládal za nádor na těle španělského národa a za rozkladný jev, který ničil republiku a který měl být vojenským povstáním v roce 1936 vykořeněn. Další věc, kterou nemohl Sovětům odpustit, bylo v podstatě zcizení 70 % státních zlatých rezerv, které dovolila republikánská vláda na naléhání sovětských agentů odvést do SSSR. a které se již nikdy Španělsku nevrátily. Ovšem zase by to nebyl Franco, který se vždy choval oportunisticky, aby nabídl pomoc Němcům oficiálně, ale přistoupil jen na formu dobrovolnické brigády. Stát s touto pomocí neměl mít co do činění. I taková nabídka byla Hitlerem přijata a tak mohl nábor  dobrovolníků ve Španělsku začít. Počítalo se s tím, že by se přihlásilo tak asi 4 tisíce mužů, ale   náborové kanceláře byly překvapeny, když se celkem přihlásilo na 18 tisíc mužů. Dobrovolníci se rekrutovali především z řad falangistických milic, potom z veteránů občanské války a také z vojáků z povolání  pravidelné armády (zde to byli především důstojníci, kteří očekávali za účast v bojích proti Sovětském svazu urychlené povyšování.)
Nábor probíhal velmi rychle a dobrovolníci měli prozatimní uniformu - modrou košili a červený baret a khaki kalhoty. Právě modrá košile - znak falangistů - dal dobrovolnickému sboru název - Modrá divize - División Azul, i když oficiální název zněl División Espaňola de Voluntarios - Španělská dobrovolnická divize. V červenci 1941  byli dobrovolníci odesláni do výcvikového střediska Wehrmachtu v bavorském  Grafenwöhru, kde byli vystrojeni a vyzbrojeni. Dostali  obyčejné polní německé uniformy a jen odznak na pravém rukávu označoval jejich španělskou příslušnost. Ostatně byli i normálně zařazeni do Wehrmachtu jako 250. pěší divize. Před odesláním na východní frontu měla tato divize tento bojový pořádek:
3 pěší pluky po 3.012 mužích, tedy 9. 036 mužů,
dělostřelecký pluk o 2.793 mužích vyzbrojený kanóny ráže 150 mm,
náhradní prapor o síle 601 mužů,
jednotku protitankovou a jednotku minometnou o síle 574 a 521 mužů,
jednotku zákopníků se 712 muži,
spojaře o síle 511 mužů,
dopravní službu s 1034 muži,
zdravotní služba byla obsazena 518 muži a veterinární služba 237 muži,
administrativa divize činila 257 mužů, polní pošta 18 a polní policie měla 33 mužů.
Štáb divize měl 189 členů, takže celá sestava byla 17.034 mužů.
K tomu musíme ještě přičíst 5.610 koní a 765 motorových vozidel.
Prvním velitelem Modré divize byl jmenován starý harcovník z občanské války a posléze velitel divizí na jihu Španělska generál Agustin Muňoz Grandes.
Zdálo by se, že divize byla zformována podle všech pravidel, jiné to ovšem bylo s jejím výcvikem, protože ten nebyl žádný, jestliže již 10. srpna 1941 byla divize poslána na frontu. Nejdříve dojela do polské železniční stanice Suwalki a potom se dala na pěší pochod směrem ke Smolensku přes všechny pobaltské státy a nakonec již začátkem října byla nasazena do bojů u Volchova v sestavě XXXVIII.armádního sboru ležící pod Leningradem. Po určité době byl gen. Muňoz Grandes z postu divizního velitele odvolán a nahradil ho gen. Emilio Esteban Infantes, dosavadní náčelník štábu divize. Celkem po dva roky prodělávala španělská divize těžkosti bojů o Leningrad (dostala se s Němci až k Puškinu), ovšem drtivé převaze Rusů bránících svou vlast  nemohla odolat jako ji neodolali ani lépe vycvičené jednotky německé. V bojích měla takové ztráty, že v létě 1943 prakticky již nebyla bojeschopná - měla 4954 mrtvých a nezvěstných, 8700 zraněných a 372 Španělů padlo do sovětského zajetí. Proto byl vydán v říjnu 1943 rozkaz k repatriaci zdecimované Modré divize zpět do Španělska. Dnem 17. dubna 1944 byla oficiálně 250. pěší divize ve svazku Wehrmachtu zrušena. (Nutno dodat, že ne všichni Španělé odešli z bojiště, ještě asi 1.800 mužů zůstalo a bojovali až do konce války pod názvem Legion Azul.)
A jak to bylo s vyznamenáními?
Oba divizní velitelé obdrželi při svém odchodu z fronty Rytířské kříže, potom bylo uděleno 138 Železných křížů 1. tř. a 2.359 Železných křížů 2. tř., z dalších německých vyznamenání byli dekorováni známou medailí Za zimní boje 1941-1942 (Winterschlacht im Osten 1941-1942). A zajímavost na závěr německých vyznamenání : v době, kdy již bylo známo, že se Modrá divize rozpouští, udělilo německé vedení všem španělským dobrovolníkům ještě pamětní medaili, která je zajímavá tím, že na reverzu je jen španělský nápis a žádný německý a zní: DIVISION ESPAŇOLA DE VOLUNTARIOS EN RUSIA. Přitom původní dekrety podepisoval německý generálplukovník Lindemann, velitel 18. armády, v jejíž sestavě divize bojovala. Známý německý falerista K.G. Klietmann uvádí , že Řádová kancelář Vůdcova kancléřství objednala v r. 1943 ražbu těchto medailí u firmy J.Deschler v Mnichově v počtu 10.000 kusů a potom následovaly ještě další dvě objednávky, takže soudí, že těchto medailí bylo vyrobeno na 60 tisíc. Při zdecimování této divize téměř na dvoutřetinový stav se takový údaj zdá nepochopitelným. Komu by potom byly tyto medaile uděleny? Mimoto je známo, že tatáž medaile byla ražena  po válce i ve Španělsku, ale kdo ví kolik španělských replik existuje ?
Pokud se týká španělských vyznamenání jsme sice o jejich existenci z odborné literatury informováni, ale podrobností o jejich ražbě, množství a udílení se nám nedostává.
Za první medaili či kříž týkající se náboru dobrovolníků do Modré divize lze se vší pravděpodobností považovat pamětní medaili vedení provincie Ciudad Real. Jde o bronzovou kruhovou medaili položenou na květinový kříž, z něhož vystupují od hran medaile jen jeho ozdobné konce. Na líci medaile je polopostava Ikara s napřaženým křídlem, pozadí je slunce . Na rubu je stylizovaný rozkřídlený orel se znakem města Ciudad Real na prsou. Jinak je medaile bez jakýchkoliv nápisů. Ani datace na medaili není uvedena, takže se můžeme jen domnívat, že náleží k době náboru dobrovolníků - tedy do léta 1941 Medaile se nosí na červené stuze protknuté žlutým, černým a žlutým proužkem. Lze říci, že tato medaile je výtvarně zajímavá a sběratelsky není běžná. (Na našem obr. je medaile zavěšena na španělské trikoloře).
Druhým vyznamenáním, či spíše divizním odznakem, je připínací kříž s  emblémem divize, který normálně byl našitý na rukávu uniformy. V tomto případě byl vyveden ve smaltu a položen na rovnoramenný kříž, z něhož opět jen konce vyčnívají zpoza emblému. Bohužel nejsou další informace, zda šlo o odznak jen pro důstojnický sbor či šlo o čestný odznak udělovaný vojákům za chování v boji.
Nejznámějším vyznamenáním Modré divize, vyskytujícím se i mezi našimi sběrateli , je pamětní odznak Modré divize založený státem 9. listopadu 1943. Na tuto medaili měli nárok všichni, kteří byli příslušníky divize a i ti, kteří se na přípravě divize podíleli. Jde o medaili raženou prolamovaně z postříbřeného kovu, kde na líci je rozkřídlený orel ověnčený po okraji vavřínovým věncem ukončeným nahoře imperiální korunou. Na prsou orla je umístěný Železný kříž 1939. Na rubu je vidět obrys Kremlu v Novgorodu a nápis RUSIA 1941. Stuha je bílá, na levé straně jsou proužky španělské trikolory na pravé straně jsou proužky stuhy ŽK 1939. První oficiální ražba byla provedena firmou Diez y Compania Madrid, ale bohužel u této ražby nezůstalo. Medaile se stala tak populární, zvláště v pozdější době mezi americkými a německými turisty-sběrateli, takže poptávku uspokojovaly i další španělské ražebny. Dnes lze jen těžko určit, co jsou následné ražby po roce 1943. Myslím, že většina exemplářů této medaile v našich sbírkách jsou právě dodatečné ražby či novoražby, bohužel odborná literatura k této problematice zatím chybí.  
Pochmurná historie divize španělských dobrovolníků v boji proti bolševismu končí také medailí s lidsky smutným významem. Dne 18. července 1954 byla vydána oficiální medaile na paměť padlých a zajatých mužů Modré divize. Snad tu bylo inspirací to, že Sovětský svaz právě v létě 1954 propustil ze zajetí poslední přeživší španělské dobrovolce. Medaili dostalo nejen těch několik stovek mužů přeživších zajetí, ale především vdovy a rodiny po padlých vojácích. Symbolika medaile  to i naznačuje. Kruhová medaile prům. 33 mm, mírně konvexní, je barevně smaltována: na černém podkladě je emblém Modré divize , na němž je položen Železný kříž, vše je rámováno zeleným vavřínovým věncem. (Rub je prázdný.) Medaile je zavěšena na stuze z poloviny modré a z poloviny černé a je na ní kovový pásek s nápisem RUSIA 1941.
Tím také končí neblahá historie účasti falangistického Španělska na východní frontě 2. světové války. Učinkování španělských dobrovolníků na straně nacistických sil bylo jen epizodou v tomto velkém historickém střetnutí a mělo spíše význam propagandistický než vojenský. Pro historiky a faleristy zde zůstane několik "metálů" dokumentujících boj nesmiřitelných ideologií, který i v tomto případě končil tisíci mrtvých a zmrzačených můžů na obou stranách zákopů.
                                                                                                                                   Josef Hrdý




Pictures:

Medaile dobrovolníků z provincie Ciudad Real (1941) Španělská medaile Modré divize (1943) Španělská medaile pro zajaté a pozůstalé po padlých vojácích Modré divize (1954)