o časopisu
Jak začínal holocaust
MERKUR 2/2000 - Autor: Vratislav Palkoska
Dne 15. září 1935 odhlasoval v Norimberku říšský sněm v době říšského “Dne strany” tři zákony, později všeobecně známé jako zákony norimberské. Jeden z nich stanovil, kdo má být považován za žida a vytvořil tak podklad pro další následná protižidovská opatření, na jejichž konci mělo být úplné vyhlazení židů.
V září 1938 byli na jejich podkladě v Německu vyřazeni z veřejného života židovští advokáti. Po obsazení čs. pohraničí nacisty v říjnu 1938 byly židovské kanceláře dány pod správu arijských komisařů (obr. 1 – Komis. Leiter Ferd. Sakar, Aussig).
Co se dělo od roku 1935 na území říše, to se v menších obměnách později promítalo i na území tehdejšího protektorátu. 21. června 1939 vyšlo první nařízení, kdo má být považován za žida. Farní a matriční úřady byly zavalovány žádostmi o zjištění nežidovského původu babiček a dědečků a mnozí naši tehdejší spoluobčané začali studovat své rodové a rodinné souvislosti a dopracovali se mnohdy úctyhodných výsledků znalostmi svých předků do minulých století.
Protižidovská nařízení se téměř denně objevovala v tehdejším protektorátním denním tisku, některá dokonce jen v Židovských listech, snad aby zbytečně nejitřila českou veřejnost. Vše směřovalo k vysídlení židů z území Německa včetně protektorátu a k příštímu řešení židovské otázky. Po dobytí Polska začali nacisté především v Polsku se shromažďováním židovského obyvatelstva do větších míst. V Polsku totiž tvořili židé velké a kompaktní etnikum.
První pokus o přesídlení židů z protektorátu se odehrál v říjnu 1939. Muži ve věku od 16 do 70 let z okresů Ostrava, Frýdek a Místek byli sepsáni a 17. října odesláni vlakovým transportem v počtu 1000 osob a do konce října ještě v jednom transportu o síle 291 mužů do Niska nad Sanem, do kraje mezi řekami Bugem a Sanem, v té době obsazeném německým vojskem, které bylo téměř liduprázdné a v blízkosti nové německo – sovětské hranice se měl stát shromaždištěm a budoucím pobytem vysídlených židů z říše, Rakouska a protektorátu. Účastníci prvých transportů z Ostravska museli podepsat prohlášení, že se dobrovolně hlásí do přeškolovacího tábora. Prvé dny byli pro nově příchozí úděsnou skutečností. Ubytování žádné, a tak všichni žili a spali za mrazivých nocí v lese. Teprve přišel materiál na stavbu baráků. Ale již za několik dní po příjezdu zahnali esesáci asi 600 mužů za strašného hulákání střelbou k německo – sovětské hranici. Části deportovaných se podařilo dostat za sovětskou hranici, ale ani tam neměli na růžích ustláno. Můj bývalý spolupracovník jednou vyprávěl, jak jim ruští partyzáni nedůvěřovali a zkušebně je používali k různým službám, aby osvědčili své myšlení. On např. prokázal svůj postoj tím, že jako poslední službu musel přivést ze vzdálené osady živého koně. Pak byl přijat mezi partyzány. Jiní jeho druhové, kteří se dostali hlouběji do sovětského území, skončili v různých táborech nucených prací a nakonec se dostali do Svobodovy armády. Mnoho jich v bojích padlo a jen část se vrátila na konci války do vlasti.
Do Niska byly následně vypraveny ještě další transporty z Vídně, Těšína, Bílska a Katovic. I je stihnul obdobný osud mužů z prvých dvou transportů. Část deportovaných z Ostravy a z Vídně zde prožila celou zimu až do jara, kdy byl tábor podle dochovaných pramenů 13. dubna 1940 rozpuštěn. Asi 460 mužů z Ostravy se vrátilo domů, aby později byli deportováni do Terezína a jako můj známý pak na východ do Osvětimi a dalších táborů.
Z Niska nad Sanem mohli deportovaní psát domů. Doklady, které mám ve své sbírce (obr. 2 a 3) jsou adresovány do Ostravy, odesílatelem je manžel adresátky a zpáteční adresa zní “Centralstelle für Jüd. Umsiedlung Nisko an San”. Obálky, které si odesílatel nejspíše přivezl z domova, jsou ofrankovány známkami 50 Groschen přetiskové série Deutsche Post Osten, znehodnoceny otisky ručních jednořádkových gumových razítek NISKO nebo Nisko a otisky velké nebo malé datumovky 16. DEZ. 1939 a 13. FEB. 1940. Cenzura dopisů se v táboře zřejmě neprováděla. Pravost takovýchto dopisů lze ověřit jedině znalostí pravosti otisků tehdejších provozních poštovních razítek, ale především znalostí jmen odesílatelů, účastníků oněch shora zmíněných transportů.
V září 1938 byli na jejich podkladě v Německu vyřazeni z veřejného života židovští advokáti. Po obsazení čs. pohraničí nacisty v říjnu 1938 byly židovské kanceláře dány pod správu arijských komisařů (obr. 1 – Komis. Leiter Ferd. Sakar, Aussig).
Co se dělo od roku 1935 na území říše, to se v menších obměnách později promítalo i na území tehdejšího protektorátu. 21. června 1939 vyšlo první nařízení, kdo má být považován za žida. Farní a matriční úřady byly zavalovány žádostmi o zjištění nežidovského původu babiček a dědečků a mnozí naši tehdejší spoluobčané začali studovat své rodové a rodinné souvislosti a dopracovali se mnohdy úctyhodných výsledků znalostmi svých předků do minulých století.
Protižidovská nařízení se téměř denně objevovala v tehdejším protektorátním denním tisku, některá dokonce jen v Židovských listech, snad aby zbytečně nejitřila českou veřejnost. Vše směřovalo k vysídlení židů z území Německa včetně protektorátu a k příštímu řešení židovské otázky. Po dobytí Polska začali nacisté především v Polsku se shromažďováním židovského obyvatelstva do větších míst. V Polsku totiž tvořili židé velké a kompaktní etnikum.
První pokus o přesídlení židů z protektorátu se odehrál v říjnu 1939. Muži ve věku od 16 do 70 let z okresů Ostrava, Frýdek a Místek byli sepsáni a 17. října odesláni vlakovým transportem v počtu 1000 osob a do konce října ještě v jednom transportu o síle 291 mužů do Niska nad Sanem, do kraje mezi řekami Bugem a Sanem, v té době obsazeném německým vojskem, které bylo téměř liduprázdné a v blízkosti nové německo – sovětské hranice se měl stát shromaždištěm a budoucím pobytem vysídlených židů z říše, Rakouska a protektorátu. Účastníci prvých transportů z Ostravska museli podepsat prohlášení, že se dobrovolně hlásí do přeškolovacího tábora. Prvé dny byli pro nově příchozí úděsnou skutečností. Ubytování žádné, a tak všichni žili a spali za mrazivých nocí v lese. Teprve přišel materiál na stavbu baráků. Ale již za několik dní po příjezdu zahnali esesáci asi 600 mužů za strašného hulákání střelbou k německo – sovětské hranici. Části deportovaných se podařilo dostat za sovětskou hranici, ale ani tam neměli na růžích ustláno. Můj bývalý spolupracovník jednou vyprávěl, jak jim ruští partyzáni nedůvěřovali a zkušebně je používali k různým službám, aby osvědčili své myšlení. On např. prokázal svůj postoj tím, že jako poslední službu musel přivést ze vzdálené osady živého koně. Pak byl přijat mezi partyzány. Jiní jeho druhové, kteří se dostali hlouběji do sovětského území, skončili v různých táborech nucených prací a nakonec se dostali do Svobodovy armády. Mnoho jich v bojích padlo a jen část se vrátila na konci války do vlasti.
Do Niska byly následně vypraveny ještě další transporty z Vídně, Těšína, Bílska a Katovic. I je stihnul obdobný osud mužů z prvých dvou transportů. Část deportovaných z Ostravy a z Vídně zde prožila celou zimu až do jara, kdy byl tábor podle dochovaných pramenů 13. dubna 1940 rozpuštěn. Asi 460 mužů z Ostravy se vrátilo domů, aby později byli deportováni do Terezína a jako můj známý pak na východ do Osvětimi a dalších táborů.
Z Niska nad Sanem mohli deportovaní psát domů. Doklady, které mám ve své sbírce (obr. 2 a 3) jsou adresovány do Ostravy, odesílatelem je manžel adresátky a zpáteční adresa zní “Centralstelle für Jüd. Umsiedlung Nisko an San”. Obálky, které si odesílatel nejspíše přivezl z domova, jsou ofrankovány známkami 50 Groschen přetiskové série Deutsche Post Osten, znehodnoceny otisky ručních jednořádkových gumových razítek NISKO nebo Nisko a otisky velké nebo malé datumovky 16. DEZ. 1939 a 13. FEB. 1940. Cenzura dopisů se v táboře zřejmě neprováděla. Pravost takovýchto dopisů lze ověřit jedině znalostí pravosti otisků tehdejších provozních poštovních razítek, ale především znalostí jmen odesílatelů, účastníků oněch shora zmíněných transportů.
Bilder:
|
|
|