Po stopách londýnské emise

-->

MERKUR 1/2001 - Autor: Rudolf Fischer

Příprava a vydání série šestnácti poštovních známek pro osvobozené Československo zahraniční čs. vládou v Londýně patří ke smutnějšímu koloritu dějin naší známky. Mám tím na mysli způsob, jakým zůstaly před veřejností na dlouhou dobu „utajeny“ informace a doklady o pozadí vydání těchto pozoruhodných známek. Stejně tak mám na mysli i osud jejich autora a realizátora – dr. Antonína Tichého. Obojí je poznamenáno dvěma faktory. Ten první souvisí s provedením známek jednou z nejznámějších tiskáren cenin na světě: Thomas De La Rue. Druhý byl nepochybně ovlivněn oficiálním nezájmem a mlčením o emigrantské vládě – o jejím aparátu ani nemluvě – včetně lakonického vztahu k námětům, tedy k ideji známek londýnského vydání, a vůbec k samotné existenci celé této série. Tato emise však byla mimořádně důležitá. Symbolizovala obnovu či znovunastolení naší poštovní svrchovanosti. Kromě svého provozního a ekonomického dosahu bylo toto vydání vlastních známek průkazným historickým dokladem o existenci československého státu v letech druhé světové války. S tím pak souviselo uznání státní poštovní příslušnosti ke Světové poštovní unii, přičemž navázání styku bylo hlavním úkolem dr. Tichého. Z tohoto pohledu bylo londýnské vydání chápáno nejen v mezinárodním poštovním styku, ale i ve filatelii. Zůstává smutnou pravdou, že o okolnostech, které provázely vydání londýnských známek, se dlouho nic bližšího nevědělo a nepublikovalo. Tím pozoruhodnější je skutečnost, že to některým znalcům a badatelům ani příliš nevadilo. Někdy v polovině roku 1964 jsem se v Poštovním muzeu (dále jen PM) pustil do podrobnějšího studia archivních materiálů k dějinám československé známky. Největším překvapením pro mne bylo, když jsem v depozitáři PM zjistil, že o londýnském vydání neexistují téměř žádné dokumenty emisního a výrobního charak- teru [1].
Z vyprávění mého edičního předchůdce J. Zavřela a tehdejšího ředitele muzea M. Hruška o původních exponátech předaných k archivaci jsem se sice mnohé o československých známkách dověděl, ale žádné podrobnosti o válečných známkách z Londýna a Moskvy, které byly vydány z iniciativy československé emigrace v Anglii. Podnětem k dalšímu bádání se pak stalo jedno jméno: dr. Antonín Tichý. Díky tomuto muži se známky londýnského vydání zrodily. Dr. Tichý byl totiž vedoucím odboru dopravy a pošt na Ministerstvu hospodářské obnovy čs. zahraniční vlády v Londýně. Tohoto pro většinu z nás do té doby neznámého úředníka a autora londýnských známek mi připomenul třetí pamětník – František Rektoris, místo toho, aby tak učinili opatrnicky rezervovaní odborníci. Doba však už tehdy pokročila a tvářit se – po dvaceti letech, které tehdy od londýnské emise uplynuly – jako by dr. Tichý, žijící svědek z aparátu londýnské vlády, byl snad nepřítelem zájmů filatelie, už dále nebylo únosné. Tak se stalo, že na jedné redakční radě Filatelie v roce 1965 dostal náš záměr konkrétní podobu – nabídnout dr. Tichému, aby své unikátní vzpomínky na zrod londýnských známek zveřejnil ve svazovém časopisu [2]. A tehdy jsem doktora Tichého poznal osobně.
Sotva měsíc poté dr. Tichý, „objevený“ účastník zahraničního odboje, vylíčil své úřední válečné zážitky ve Filatelii [3]. Po ohlasech, který jeho článek vyvolal, dr. Tichý publikoval další skutečnosti. O sedmnáct let později čtenářům Mladé fronty životní epizody tohoto přímého pamětníka z Teplic znovuobjevil novinář – filatelista [4]. Od okamžiku, kdy obdržel příslušný pokyn vlády připravit emisi známek, dr. Tichý nenechal nikoho na pochybách, že je vskutku jediným, plně zodpovědným realizátorem zadaného úkolu. Věděl, že se z emise „dělá vysoké politikum“ – proto, aby byl úspěch dosažen, musel jednat zcela autoritativně. Sám rozhodl a vybral náměty známek (vytýkali mu pak, proč zobrazil prosté české a slovenské vojáky – prý většinou své přátele a kamarády, odmítl tradiční Hradčany, portrét prezidenta Beneše i představy o vyobrazení členů vlády, například Huberta Ripku), zvolil galerii skutečných hrdinů zahraničního odboje, kteří si to zasloužili, s obtížemi obstaral snímky vojáků a finanční prostředky na přípravu a tisk, sám stanovil, jak mají být portréty na známkách zobrazeny a bez uvedení jmen těchto osob (jejich anonymitu obhájil zdůvodněním: „Nikdo zde není sám za sebe, je jen symbolem“ – existovaly obavy, aby se takové informace – třeba cestou filatelistického tisku – nedostaly do nepovolaných rukou, i nebezpečí zneužití známek při nepředvídaných pohybech fronty a výsadkových akcích), zadal tisk velké firmě Thomas De La Rue & Co. Limited (spolu s ní dvě další anglické tiskárny připravovaly naše nové bankovky). Zásilky mezi dr. Tichým a tiskárnou Thomas De La Rue & Co. Limited, doručované zvláštním poštovním kurýrem, nesly označení „důvěrné“ (confidential). Obálky byly na zadní straně opatřené voskovou pečetí s otiskem firemního pečetidla a současně také otiskem poštovního razítka (jako ochrana před zneužitím byly použity výplatní známky s firemní ochranou – perfinem (viz obr. na str. 11). Přípravu známek komplikovaly složité vztahy mezi umělci v emigraci, ke kterým patřili i malíři a grafici z řad vojáků, a spolu s nimi různorodost estetických názorů. Bylo zřejmé, že přihlížet často i k přespříliš přehnaným požadavkům uměleckosti, přistoupit k návrhům na soutěž malířů či k sestavení poroty, dát se zavléct do hašteření v kuloárech, ba případně i v tisku – toho bylo dr. Tichému v dané době třeba ze všeho nejméně. Brzo poté, co dr. Tichý zveřejnil historii vzniku londýnské emise ve svazovém časopisu Filatelie, začaly jeho první kontakty s filatelistickou obcí. Od samého počátku – jak čtu z naší tehdejší korespondence – měl na zřeteli zájem, aby „unikátní předmětný materiál“, který jako autor obdržel od firmy De La Rue, „získalo čs. museum“ (rozuměj Poštovní muzeum). Proto pak velmi odhodlaně po deseti letech, v roce 1975, nabídl Federálnímu ministerstvu spojů zkusmé otisky londýnského vydání k odkoupení pro potřebu pražského Poštovního muzea. Dne 5. února je Poštovnímu muzeu předal, aby pak vyčkal rozhodnutí umělecké komise známkové tvorby, jak jsme se předtím dohodli. Jednání se však neúměrně dlouho vleklo, a když se dr. Tichý zajímal o stav věci, bylo mu Poštovním muzeem sděleno, že komise známkové tvorby zasedala teprve 3. června, že zkusmé tisky leží na ministerstvu a „pokud má zájem o vrácení materiálu, je Poštovní muzeum ochotno požádat Federální ministerstvo spojů o jeho vrácení“. Nevím, čí záměr to byl jednání prodlužovat. Zkusmé tisky možná měly být odsouzeny, zatraceny, a tím měly být uzavřeny všechny cesty k získání těchto muzeálních exponátů první třídy. Sám dr. Tichý se mylně domníval, že kořenem všeho jsou „normalizační“ poměry. Podle dopisu z Teplic (l6. září) k tomu poznamenává: „Předmětný materiál považuji za nenahraditelný unikát, který je dokumentem dějin čs. známkové tvorby a patří tedy především do čs. musea. Pokud by ovšem FMS nemělo z jakýchkoli důvodů zájem, prosím, aby mi materiál vrátilo i s uvedením této skutečnosti.“
Věc se však měla jinak. Komise známkové tvorby otisky skutečně posoudila a přijala, a to na svém zasedání již 18. února. Pověřila svého člena Eduarda Herouta „s příslušnými odborníky vypracovat znalecký posudek a navrhnout cenu.“ Jenže přítel Eda Herout podepsal a předložil odborný posudek teprve 4. prosince, až po mém naléhání. Dnes, po tolika letech, těžko mohu soudit, co jej vedlo k tomu, že se splněním zadaného úkolu tak dlouho otálel. Snad si poté, co informace o možné koupi nečekaně „objevených“ materiálů vešla ve známost, váhavě ověřoval a zdůvodňoval správnost svého hodnocení, než jej nakonec předložil. Z jeho posudku cituji: 1) zkusmé tisky – černotisky i hotové známky bez perforace – jsou velmi vzácné dokumentační materiály, které mají muzeální význam prvních známek objednaných pro poštovní potřebu na osvobozeném území v r. 1945, 2) všechny tyto patří povahou své historické a dokumentační hodnoty do sbírek Poštovního muzea jako unikáty, 3) nabídnuté materiály v našem Poštovním muzeu ne-existují, ale jsou v anglickém Poštovním muzeu v Londýně, 4) pro jejich vzácnost výskytu a jako dokumenty emisního a výrobního charakteru tohoto vydání navrhuji, aby byly odkoupeny za tyto ceny: 6 kusů černotisků bez vyznačení hodnot, 16 kusů černotisků s označením hodnot, 16 kusů známek hotových, ale nezoubkovaných - celkem 20 400 Kčs [5].
V průběhu své návštěvy v Praze mě dr. Tichý podrobně informoval o přípravě emise v době Slovenského národního povstání, kdy prezident a většina členů vlády odjela z Londýna do Moskvy, někteří na Slovensko. Čs. politické a administrativní orgány, jejichž sídlo zůstalo v Londýně, řídil dr. Hubert Ripka [6]. Jemu také dr. Tichý předkládal konečné pokusné tisky ke schválení. Dne 28. prosince 1975 je mi z Teplic adresován dopis dr. Tichého, který zde uveřejňuji poprvé: „Děkuji Vám ještě jednou co nejvřeleji za Váš přístup k věci historie vzniku čs. poštovních známek v Anglii. Trvalo to léta než se našel někdo, kdo pochopil politický smysl aktu, jímž byla příprava známek v zahraničí v průběhu válečného konfliktu, a kdo je i s hlediska samotné tvorby s to dát těmto známkám místo, jež jim v dějinách našich zemí i v dějinách samotné naší filatelie přísluší. Napsal jsem o tom ve Filatelii /z 9. května 1965/, avšak přestože už je to zase deset let, vidím, že stále ještě mám k celé této věci co říci. Především považuji dnes za nutné zdůraznit, že jsem příkaz k přípravě známek dostal ještě před spojeneckou invasí na kontinent, v době, kdy na Londýn dopadaly bomby V1 a V2. Již předtím byla veškerá neválečná výroba silně omezována a v době vrcholného vzepětí k úderu, který byl považován za rozhodující, byla z velké části vůbec zastavena. Za to, že se přikročilo k přípravě známek pro osvobozené Československo, nevděčíme nějakým zásahům u rozhodujících britských činitelů, ale prostě skutečnosti, že tito činitelé při svých jednáních s námi brali jako samozřejmost, že emise známek určených pro osvobozené země je sama o sobě důležitým politickým aktem osvětlujícím změnu suverenity, konec okupace, osvobození. Byla to ovšem i otázka prestiže, stejně jako UNRRA a jiné akce, které měly navazovat na osvobození Československa. Odpovídalo našim londýnským poměrům, že tu byly sice oficielní koncepce, ale přitom každý vedoucí pracovník si řídil svou práci podle svých vlastních představ. Tak se stalo, že jsem udělal kroky, aby známky pro osvobozené Československo byly připraveny i v Sovětském svazu. Příslušný příkaz našemu velvyslanci mohl ovšem jít jen přes ministerstvo zahraničních věcí a tím byl ovlivněn i motiv známek. Proti němu, stejně jako proti mému londýnskému, si netroufal nikdo vystoupit, snad až na skupinu prchalovců [7].
Obojí nějak symbolizovaly národní odboj. Londýnské v podobě představitelů všech jeho zahraničních složek. Moskevské zdůrazněním kontinuity národního boje za osvobození. Hrdinství čs. armády na východě je spodobeno v serii londýnské obrazem kpt. Jaroše. Jinak se předpokládalo, že teprve samo osvobozené Československo vzpomene v další své známkové tvorbě hrdinů domácího odboje, partyzánů, oběti nacistické persekuce, což se také stalo. S hlediska výrobně technického nemohu o věci říci víc, než že jsem v tomto ohledu byl v ne-ustálém styku s panem Brazdzionisem, obchodním ředitelem firmy De La Rue. Tomu jsem předal snímky, podle nichž se jednotlivé známky dělaly. (On také zařídil montáž beranice sovětské sniperky na hlavu Oty Jaroše). Ten mi též předkládal matrice známek a provedení barev vybraných ze vzorkovnice. Myslím, že to bylo v souvislosti s dokončením tisku našich a patrně i jiných známek, že jsem byl pozván na recepci, kterou fa De La Rue konala dne 21. února 1945 pro různé prominenty a zřejmě i zákazníky. (Pozvánku pro zajímavost přikládám). Závěrem bych Vás rád informoval, že jsem při prohlídce materiálů pro Vás našel též obálky od mé korespondence s Ottou Hornungem. Bydlel tehdy ještě v Praze /Opletalova 9/. O čem jsme si tehdy psali, to už nevím, ale mělo to patrně taky vztah k mým známkám [8].
Děkuji Vám ještě jednou za vše. Byl bych rád, kdybych Vám mohl být v jakémkoli směru užitečný. S přátelským pozdravem Dr. Antonín Tichý, Libušina 2349/3, Teplice v Č. P.S. Jsem zvědav na ocenění mých známek, které jste předložil znalcům. Náklady přirozeně hradím.“ (Heroutův posudek v době návštěvy dr. Tichého na FMS byl založen ve spisu účtárny. Dr. Tichý s ním byl seznámen později.) (Pokračování)

Rudolf Fischer

Poznámky
[1] Ani Hirschovo pečlivé prozkoumání souvislostí kolem materiálů v PM neuvádí jediný doklad, kromě „sklenuté desky použité při výrobě londýnského vydání“ (Ervín Hirsch: Studie o filatelistických sbírkách Poštovního muzea, vydalo Ministerstvo spojů Praha 1956, s. 38). Závažnost absence bližších údajů o londýnském – ale i moskevském – vydání potvrzuje Hirsch např. v publikaci Třicet let československé poštovní známky 1918–1948, Ministerstvo spojů, v Praze 1948.
[2] Redakční rada: Tibor Jaššo, Slavomír Kaiser (předseda), Karel Lázna, dr. František Novák, Miloslav Protivenský, František Smolík, Karel Štrauch, Jaroslav Zavřel a vedoucí redaktor Stanislav Bednář. Obsazení rady časopisu odpovídalo organizačnímu začlenění tehdejšího Ústředí čs. filatelistů, jakožto poradního orgánu Ministerstva spojů.
[3] Dr. Antonín Tichý: Dvacet let londýnské série hrdinů zahraničního odboje, Filatelie č. 9–10, 1965, s. 208–209.
[4] Zdeněk Hrabica: Nejde o modrého Mauritia, in. 22. víkend mf, 5. červen 1982.
[5] Navzdory časové ztrátě byl konečný verdikt o koupi exponátů téměř okamžitý (4. 12. 1975 po obdržení Heroutova posudku volám dr. Tichému. Souhlasí s částkou, kterou pak schvaluje náměstek ministra. Dne 5. 12. postoupeno k vyřízení účtárně. Dne 8. 12. telegram: „ teplice prijedu tuto stredu dopoledne drant tichy“. Dne 10. 12. na FMS podepisuje smlouvu a přebírá honorář).
[6] Viz Hubert Ripka: Unorová tragédie, svědectví přímého účastníka, Atlantis, Brno 1995.
[7] Generál Lev Prchala spolu s Osuským a Hodžou vedl krajně nepřátelskou opozici proti prezidentovi Benešovi a čs. exilové vládě. Za války byl čs. vládou degradován, protože v Polsku opustil v boji svou jednotku. V roce 1945 se odmítl vrátit do vlasti.
[8] Zavolat O. Hornungovi do Londýna bylo poměrně snadné. Na dr. Tichého si už nepamatoval, ale poslal mi obratem – par avion – Kanadské listy (No. 10 z 15. 10. 1987) se zajímavými články, např. o čs. polní poště ve Velké Británii. Jeho zcela nedávný dopis z 15. 12. 2000 končí: “Sakra, ani jsem nedoufal, že se dožiju 21. století… Tvůj Otto“.



Bilder: