Bohumil Heinz a jeho reprodukční umění

Titulní strana šestého čísla Merkur Revue v závěru ročníku 2000 nabídla formou pf 2001 ukázku šesti výrazných otisků rytin, avšak bez bližšího popisu. Otisk rytiny švédské známky a čtyři otisky rytin s poněkud exotickými náměty – hlavou ženy s čelenkou, okřídleným skopcem nesoucím na hřbetě dvě postavy, vojenským výjevem s podobiznou muže v oválu, portrétem britského krále Jiřího VI. – postrádaly jakékoliv označení autora. Nápovědou tu však byla šestá ukázka – zajímavý soutisk jubilejního aršíku se známkou k výročí ČSR 1918 - 28. X. - 1938. Autorem všech šesti rytin byl totiž Bohumil Heinz.

Počátky novodobé historie rytectví čs. známek jsou od třicátých let spojeny se dvěma uměleckými osobnostmi – Bohumilem Heinzem a jeho předchůdcem Karlem Seizingerem. Svým příspěvkem bych chtěl znovu připomenout teprve nedávno ukončený soubor poznatků o smyslu a hodnotě Heinzových rytin. Při této příležitosti se sluší podotknout, že ve své době vysoká a vlastně dodnes se tradující Heinzova i Seizingerova popularita neprávem zastínila Eduarda Karla a Jaroslava Goldschmieda, zakladatelskou dvojici české rytecké školy [1]. V hodnocení a vzájemném porovnávání kvalit díla Bohumila Heinze a Karla Seizingera byla nejednou pokládána otázka: Kdo z nich byl větším umělcem, Seizinger nebo Heinz? Odpověď by měla být založena na hluboké, důkladné znalosti celoživotního díla obou umělců. Neměla by být poznamenána kriterii, které nemají s uměním nic společného. Tento kategorický požadavek však nebyl v minulosti za všech okolností respektován. Tak k údaji, že Němec Seizinger byl po tolika letech donucen opustit své Československo (nikoliv však ze své vůle, ale pod tvrdou realitou fašismu), bylo přidáno konstatování, že: „časový odstup vyřešil jednoznačně také tento spor“ ve prospěch Heinzova „prvenství“ (viz Československá filatelie 9/1950). V podobném duchu je dílo Bohumila Heinze označeno za „mistrovské a přitom ryze národní a české“ (Mladý filatelista 1/září 1981). Nebyla také náhoda, že se i „odborné“ srovnávací posudky rytectví obou vynikajících reprodukčních umělců nesly těmito „odbornými“ hledisky: „V soutěži mezi přísnou účelností každého zásahu Heinzova rydla a tak trochu bohémskými improvizacemi Seizingera nemohlo býti pochybnosti o konečném (Heinzově) úspěchu.“ O co více nebo méně a také v čem by měly být Seizingerovy rytiny nenárodní a nečeské? Jak by asi s tímto přístupem vyznělo hodnocení dnešních slovenských známek rytých českými rytci a naopak? Jestliže by nám měla v objektivním hodnocení uměleckého díla rytce vadit jeho národnost, v daném případě Němce Seizingera, rytce československých známek, pak by také měla Řekům, Švédům či Novozélanďanům a dalším být na překážku v hodnocení kvality uměleckého díla skutečnost, že tvůrcem jejich známek a jejich bankovek v období mezi dvěma světovými válkami byl Čech Heinz.
Vyhraněným výkladem Heinzova díla byl kolem něho vytvořen rytecký mýtus, vznikl určitý obraz a proslulost rytcovy osobnosti. Takto extrémně vysoké hodnocení nemusí být vždy objektivní a oprávněné, ale ve vědomí zájemců o poštovní známku je zakotveno. Bohumil Heinz býval stavěn vysoko nad průměr ostatních mistrů rydla jako génius, který do rytiny poštovní známky vložil nové poselství. Stal se ideálním mistrem grafického výrazu v době, kdy „v celém světě chyběli umělci, jakých vykazovalo minulé století snad desítky. Ještě více však překvapuje,že právě u nás se vyskytl rytec světového formátu, jenž znamenal pro známkovou tvorbu současně objev i záchranu“ [2]. Toto citované, silně nadnesené hodnocení Bohumila Heinze nebylo ojedinělé. Stejně či podobně hodnotili jeho umění i jeho samého autoři dalších podobných pochval. Často však měli jedno společné – nepůvodnost svých článků a nekriticky vzájemně opisované údaje, které ve svých důsledcích většinou byly jen ke škodě tohoto umělce.
Chvála Heinzova rytectví, jeho umu, přirovnávanému například k mistrovství legendárního Václava Hollara, se stala inspirací dokonce k oslavné básni [3].
Objevilo se však i kritické hodnocení, podle kterého Heinzovo “umění” je vlastně jen přizpůsobením starého pracovního postupu technickému pokroku. Je pouze řemeslnou formou, kdy se rytina předkleslí a pak mechanicky ve zmenšení přenese[4].
Nebylo by lépe už se nevracet k rozdílnému nazírání na tvorbu vynikajícího umělce Bohumila Heinze a na jeho přístup ke známkové grafice mezi dvěma světovými válkami? Nebylo by rozumnější vše přenechat minulosti a z piety jeho dílo jen velebit? Vždy? Bohumil Heinz byl ve svém uměleckém řemesle skutečně velmistrem! Abych se důkladněji orientoval v oprávněnosti odlišných názorů a hodnocení jeho uměleckého díla, kladl jsem si často otázku: Čím se Bohumil Heinz odlišoval od jiných rytců? Čeho se prostřednictvím grafické techniky snažil dosáhnout? Rytectví je uměním a tato technika může mít a má různé způsoby vyjádření. Heinz se poučil od Seizingera a Karla. Vnímal rytecká díla vždy jako celek, přesto však pozornost věnoval i detailu. Zakládal si na detailu, na jemnosti jeho linií, propracovával modelaci oděvů a drapérií, partie hlavy, vlasů, portrétů apod. Také „rozbory“ filatelisticky zaměřené literatury přisuzují výchozí měřítko jeho detailu [5].
Bohumil Heinz se jako umělec vysokých kvalit prosadil především svými mimořádnými schopnostmi spojenými s houževnatým úsilím – to byly prostředky, kterými komunikoval sám se sebou a se „živiteli“ – objednavateli zakázek. Byl také velmi skromný, autokritický. Dnes tolik ceněnými – v neposlední řadě i pro svou vzácnost – ryteckými pracemi pro londýnskou firmu či pražskou Národní banku se jejich autor za svého života na veřejnosti příliš nechlubil [6]. Totéž se týkalo i jeho užité tvorby na akciích, cenných papírech či knižních obalech. Toto jeho „nevystavování se na odiv“ však mělo i prozaičtější důvod, snad etický, snad to byl prostě ostych. Heinz byl totiž nucen dát se „najímat“ zahraniční britskou firmou „laciněji“, za podmínek, na které by tamní rytci, či rytci z jiných zemí nepřistoupili. Odlišné pohledy a protichůdné posudky provázely Heinzovy rytiny od samého počátku, kdy se staly předmětem vážnějšího zájmu. Životopisci se sice zmiňují o jeho postupném uměleckém zrání, přesto jsou však hlavním předmětem jejich hodnocení převážně jen Heinzovy rytiny známek. Jenže skutečnost vyžaduje jiný, komplexnější pohled. Heinz totiž svou první rytinu československé známky vytvořil teprve ve svých čtyřiceti letech, kdy mu do konce života zbývalo necelých šest let! Do té doby se rytím známek a bankovek pro zahraniční zakázky – převážně jen obrazových částí, bez textu a rámování – zabýval necelé dva roky. Po přibližně stejně krátký čas se věnoval různým objednávkám pro Národní banku v Praze a pro další klientelu. I když se o rytectví velmi zajímal a na uměleckoprůmyslové škole tuto techniku i studoval (viz foto Bohumila Heinze z doby studia), cestou rytce se po skončení studia v roce 1924 nevydal. Teprve později si povšiml zvýšeného obecného zájmu o do té doby nedoceněnou „reprodukční“ techniku rytiny. Někteří z hodnotitelů Heinzova ryteckého umění spatřovali jeho popularitu už v počátcích ve vlivu vídeňského mistra Ferdinanda Schirnböcka, který posuzoval Heinzovy práce pro Národní banku. Mezi těmito pracemi byla i lineární perokresba portrétu carevny Kateřiny podle storublové bankovky z r. 1910, což byl pak po dlouhá léta „zkušební mustr“ pro další uchazeče o rytectví v pražské tiskárně cenin [7].
Podle názorů některých filatelistických teoretiků v rytině Bohumila Heinze „nejsou patrny nějaké nápadné rozdíly v umělecké hodnotě“. Spatřují v ní „jednotný výkon“. Takový úhrnný soud svědčí o přístupu, ve kterém se hodnocené dílo spíše popisuje než skutečně zkoumá. Heinzovo celoživotní dílo se přece ve svém celku i v detailech postupně výrazně odlišuje! Jiný je rytcův přístup k drobným ryteckým pracem a studiím po dokončení školy, jiný je k zakázkám prací pro anglickou firmu De La Rue, odlišné jsou slohové rysy jeho rytin na čs. známkách a jiné vlastnosti lze vystopovat v charakteru rytin merkantilní povahy. Mirko Valina, odborník z oblasti bankovkové tvorby, který zprostředkovával Heinzovy zakázky rytin novoročenek a vyřizoval jeho korespondenci se zahraničím, podal přehled Heinzových prací pro Národní banku a zvláště pak prací pro cizinu (In memoriam, s. 57–60) [8]. I v rovině uměleckosti nalézáme v jeho rytinách řadu dalších rozdílností. Heinzovy „předznámkové“ rytiny jsou rozmanité žánrem i charakterem. Většinu z nich postihlo nebezpečí falešné dokonalosti, kdy fotografie nahradila model (např. rytina portrétu Aloise Jiráska z roku 1930), přesto však o všech těchto výtvorech platí, že jsou nejen nositeli účelu, pro které byly vytvořeny, ale současně představují Heinzovo houževnaté úsilí a vůli o prosazení svého vlastního způsobu provádění rytin. Tyto rytiny spíše upozorňují na autorovo rytecké umění, než aby byly jeho vykladačem. Takový úkol přičítal Heinz až svým rytinám poštovních známek.
Koncem roku 1932 se Heinz obrátil s nabídkou na několik zahraničních firem. Uspěl v Londýně, kde tiskárnu Thomas De La Rue velmi uspokojila úroveň jeho rytecké práce. Výsledkem byla smluvní dohoda o další spolupráci. Podmínkou však bylo, že firma má vždy „první nárok“ na jeho čas a napříště vedle honorářů zaplatí ještě určitou roční částkou. Zkušební rytinou byla podobizna tehdejšího siamského krále Pradžadhipoka provedená podle fotografie, kterou Heinz předložil v březnu 1933 [9]. Heinz respektoval všechny objednávky a věrně reprodukoval charakter dodaných předloh. Mezi existujícími otisky rytin z autorovy dílny a konečným provedením známky (bankovky) v tiskárně je však zásadní rozdíl. Heinz jako autor rytiny často ani nevěděl, o jakou emisní zemi se jedná. Tiskárna pracovala zpravidla ve dvou tiskových technikách, v knihtisku a rytině, nebo v sestavované rytině. Externí rytec vytvářel jen určitou, zpravidla obrazovou, část známky (bankovky), zatímco ostatní partie, například rám a textové doplňky, prováděl jiný zaměstnanec nebo v případě knihtisku polygraf. Úplnou, definitivní známku vypracoval Heinz jedině pro švédskou poštovní správu (viz reprodukce na obálce MR 6/2000). Heinzovo exaktní podání výrazného stylu rytiny je patrné například ze známek pro Nový Zéland (Heinzova účast na sériích z r. 1935, Yvert l98-199, dvě hodnoty známky Maorská dívka, pro Súdán (série k 50. výročí smrti britského koloniálního generála a guvernéra Súdánu Gordona (Yvert 50–56), sedm hodnot známky Gordon Pacha a dvě hodnoty známky Vojenská slavnost k uctění dne 4. 11. 1898 (Yvert 57-58), a pro Západní Samou (známka Náčelník s manželkou, Yvert 124) [10].

(Pokračování) Rudolf Fischer

Poznámky:
[1] Odkazuji čtenáře na mé obsáhlejší práce badatelského rázu: Bohumil Heinz a hodnoty jeho rytectví. Sborník PM 1985, s. 24–50; Skoro zapomenutá osobnost – Karel Seizinger, Sborník PM 1982, s. 7–51; První rytec československé známky – Eduard Karel, představitel zakladatelské generace české rytecké školy, Sborník PM 1984, s. 91–125; Mýty kolem jedné rytiny, Katalog Celostátní výstavy poštovních známek BRNO 1974, s. 3–19.
[2] Jaroslav Franěk: Místo Bohumila Heinze v ryteckém umění, In Memoriam Bohumila Heinze 1940. Jako XIII. svazek své edice ZODIAK, Karel Kryl v Kroměříži, červen 1942, ve 120 číslovaných výtiscích. (Dále jen In memoriam).
[3] František Halas: In memoriam B.H., tamtéž, s. 13.
[4] Tato kritika nezůstala bez odezvy: „Jak směšná, zlá nebo konkurenční to výtka!“ (Jaroslav Franěk, In memoriam, s. 25). Tutéž jednostrannou argumentaci opisuje Ervín Hirsch po deseti letech v Československé filatelii 9/1950, jenže ji zde použil proti Seizingerovi. Pozorný čtenář dřívějších Hirschových úvah o Seizingerovi však jistě zaznamenal trapnou změnu. Seizingera, kterého před tím prohlašoval za vzácného umělce, Hirsch náhle „zatracuje“.
[5] „Zblízka nazíraná malá ploška snášela jeho drobnokresebnou detailnost, volala po drobnozření rytcova přepisu.“ (Emil Edgar: Poštovní známky a soumrak rytectví. In memoriam, s. 17).
[6] Vešly ve známost teprve v přílohách monografického (bibliofilsky vzácného) souboru vzpomínek a novotisků (v nákladu 220 výtisků) In memoriam B.H., u vydavatele a tiskaře Karla Kryla v Kroměříži v červnu 1942.
[7] Schirnböck přijal nabídku rýt československé bankovky, udržoval spolupráci s londýnskou tiskárnou Thomas De La Rue & Co. a Heinzovi měl nabídnout spolupráci na zakázkách této anglické firmy. Jiná verze praví, že Schirnböck nejdříve uvažoval o spolupráci se Seizingerem, avšak ten místo sebe doporučil Jaroslava Goldschmieda. Goldschmied mi nikdy nepřiznal, ale ani nevyvracel, že mu s „předkresbami pro rytinu“ vypomáhal i B. Heinz. Některé tyto skutečnosti mi potvrdili – nezávisle na sobě – znalec a obchodník se známkami ve Vídni a New Yorku Arthur Kessler i Karel Seizinger v Haarlemu. Pravdou zůstává, že Heinz Schirnböckovo pozvání do Vídně v r. 1930 přijal, ale praktický význam to už nemělo, protože jednasedmdesátiletý rakouský velmistr rytec za několik měsíců zemřel.
[8] Na třicet rytin pro londýnskou tiskárnu De La Rue (1933–1939) – k nim patří reprodukované ukázky otisků rytin na obálce MR 6/2000, a práce pro švédskou poštovní správu (1939). Není vyloučeno, že Heinz byl tvůrcem i dalších rytin, které zůstaly v zahraničí anonymní. Ani čas, jak doufal M. Valina (mým posledním kontaktem s ním byla naše korespondence z ledna 1984), postupně nedoplnil jím zjištěné údaje a k žádnému novému objevu nedošlo.
[9] Portrét a postava vládce Rámu VII. Pradžadhipoka (vládl 1925–1935), Siam, emise 1928 v 16 nominálních hodnotách (Yvert 193–206) a dvojpotrét v emisi dynastie Chakry 1932 v 8 hodnotách (Yvert 213–220), provedené anonymním rytcem, jsou posledními s vyobrazením tohoto krále.
[10] Z dosud méně známých prací pro zahraničí zdají se být vzestupem dvě Heinzovy rytiny z r. 1935 pro dvě letecké známky Řecka ze série Starořecká mytologie 1937: Zeus – orel unášející Ganymeda (Zumstein 430) a Beran se zlatou vlnou na hřbetě, který vysoko nad Thrác- kým mořem unáší Frixa a Hellu (Zum- stein 433).