Po stopách londýnské emise
MERKUR 6/2001 - Autor: Rudolf Fischer
ANEB OŠIDNÉ DOKUMENTY Z ARCHIVŮ
Pátral jsem v archiváliích čs. londýnské vlády velmi dlouho, než jsem v nich našel dva dokumenty nejen obsahově zajímavé, ale zároveň zásadní pro známkovou emisi, o které náš seriál článků pojednává. Oba jsou dílem dr. Antonína Tichého. Prvním je z běžného pohledu zdánlivě nevýznamný Záznam o rozhovoru s p. DLOUHÝM z Ministerstva financí (pořízený pro ministra Němce 22. března 1944) a druhým „přísně důvěrné“ Memorandum ve věci přípravy poštovních známek, které dr. Tichý zpracoval 8. června 1944 pro ministra – k předložení do vlády.
První dokument, Záznam pro ministra Němce (22.3.44/čj.33/dův/44 – „velmi nutné“), dr. Tichý, člověk odpovědný za přípravu nových čs. známek, předal pro ministra vedoucímu úředníkovi dr. Křížovi. Dr. Tichý v něm analyzoval problém, který představoval skrytou past, do které bylo Ministerstvo pro hospodářskou obnovu (MHO) tlačeno. Navrhoval též, jak tuto záležitost řešit. Sporná otázka byla totiž v tom, že úředníci exilového Ministerstva financí, kteří chystali kolky (vytištěné v De La Rue) pro poválečné označení papírových platidel, usilovali o to, aby kolky byly použitelné i jako poštovní známky – jednoduše by se opatřily přetiskem. Toto řešení mělo nahradit připravovanou londýnskou emisi MHO. Dr. Tichý upozornil na riziko z toho plynoucí. Známky by byly velmi snadno, i nechtěně, zaměnitelné za kolky a naopak. Kromě toho by nebylo dobré čekat do doby, kdy Ministerstvo financí (MF) provede kolkování bankovek a zbytek kolků pak předá pro poštovní účely. Jenže MF oponovalo: Postupné obsazování částí čs. území Rudou armádou bude vyžadovat zavádění poštovních známek k civilním účelům bez zbytečného průtahu – tedy přetiskem kolků; „nebo vyjednat se sovětskými zmocněnci pořízení československého přetisku sovětských známek.“ Jiná varianta podle MF není myslitelná.
Při vědomí, že tu zřejmě půjde o nesnadné, delikátní záležitosti kompetentnosti, dr. Tichý zvolil taktiku „na zdrženou“. Pečlivě formuloval doporučení svému ministrovi Němcovi: „1) aby Ministerstvo zahraničních věcí zjistilo sovětské stanovisko v této věci, 2) jestliže v sovětských okupačních a přechodných opatřeních není věc řešena jinak, připravit tisk známek, a to v celkovém množství 100 milionů (první série). Základní opatření a kalkulace jsou v tomto směru již provedeny. 3) Koordinovati tato opatření s opatřeními měnovými, organizací státní správy, místní správy atd., a to v souladu s obecnými politickými přípravami směřujícími k obnově čs. státní autority za sovětské okupace.“ Na Záznamu s tímto doporučením dr. Tichého, který dr. Kříž předal ministrovi, je výrazným rukopisem připsán příkaz: „Zpět dr. Tichému – Pan ministr četl. Souhlasí s dispozicemi; jak jsme je dohodli včera – urychleně! Sign. Kříž- 28/3/44.
Druhým dokumentem je devítistránkové Memorandum. Z jeho obsahu lze poznat, že autor, opět dr. Tichý, z nově nabytých odborných poznatků již předem vydedukoval, jaký rozruch známky londýnského vydání (v té době ještě nevytištěné) vyvolají a následně i zájmy spekulantů s obchodním duchem. Tehdy však ještě netušil, že jeho osobní odmítavý postoj proti takovým snahám obchodních kruhů po čase vyvrcholí jeho „provisorním suspendováním“ ze všech úředních funkcí. Stane se tak za rok po prosazení a splnění záměrů jeho Memoranda.
Dr. Tichý, zastánce vydání zcela nových československých poštovních známek, ve svém Memorandu pro úplnost vypočítává i jiné možné, úsporné způsoby vydání čs. známek v zahraničí: a) z trojího druhu existujících známek – protektorátních, Slovenského státu a Maďarska – jejich vhodným přetiskem (řešení vedlejší a pomocné); b) známek některého ze spojenců – opět užitím přetisku (obavy z potíží při cirkulaci známek několika spojenců a z jejich ochoty dodati nám ihned potřebné množství); c) známek Allied Military Government, jak je chystá pro osvobozené území Amgot s neutrálním symbolem a vynechanou denominací, což se osvědčilo v Itálii s pětinásobným portem předválečného (k využití ve spojeneckých zemích, které nemají připraveny vlastní známky). Žádná z těchto tří možností však nebyla v souladu s rychlou obnovou jednotné čs. státní autority, zejména pak v případě použití cizích známek, jejichž štočky by byly v cizích rukou, což zvětšovalo riziko padělků. Dr. Tichý pak dodává: „Po stránce finanční budou míti známky připravené v zahraničí za tak ojedinělých okolností filatelistickou hodnotu (podtrženo R. F.) přesahující daleko částku, kterou bude nutno za ně zaplatiti (podle předběžného propočtu mohou být známky opatřeny za cenu 50 kusů za 1d).“ II. část Memoranda hodnotí „přípravy jiných spojeneckých národů“ (bez SSSR): Francouzi si provedli tisk známek v Alžíru, Norové mají tisk téměř dokončen firmou De La Rue (ukázky jsou k tomuto memorandu přiloženy), Lucemburčané si obstarali tisk v USA, kde měli k dispozici větší částku peněz, Belgičané zadali přípravu firmě Waterlow, Poláci jednají s firmou Bradbury a Wilkinson (s přípravami jsou poněkud pozadu za vývojem událostí).
V III. části nazvané Naše přípravy dr. Tichý popisuje, odkud a v jakém sledu byly získávány zkušenosti pro vydání čs. známek v Londýně: Čs. zahraniční zřízení postrádá úředníka poštovní správy…přípravy se prováděly převážně ze zkušeností získaných od odborníků jiných národů. Zvláštními díky jsme zavázáni Mr. E. P. Bellovi – reprezentant britského GPO (General Post Office) na mezinárodních poštovních konferencích, pomáhal s postavením ČSR k Mezinárodní poštovní unii a seznámil nás s přípravami Amgotu pro Evropu. Ke značnému užitku byl nám kpt. René Machalski, polský reprezentant a přednosta mezinárodního odboru ministerstva pošt ve Varšavě. V ohledu technického provedení jsme se drželi příkladu belgického: referent Monsieur Leuridan dal k dispozici specifikovanou nabídku firmy Waterlow jako měřítko v dalším postupu. O přípravách Francouzů informoval Commandant H. M. E. Mathé, Lucemburčanů ministr Bodson [34].
Následovalo rozhodnutí o tisku čtyřmi různými způsoby (v anglické terminologii): steel plate printing, photogravure, offset lighter, letterpress. Poslední dva – ofset a knihtisk – jsou méně hodnotné, proto pro korespondenční lístky zvolen knihtisk (případně pro nízké dodatkové poštovné využít jednoho z dvou prvých způsobů – ocelotisk nebo hlubotisk). K podání nabídky podle belgického vzoru jsme vyzvali čtyři významné londýnské firmy. Kromě toho se jednalo o možnost tisku v Alžíru. Výsledek: firmy Bradbury, Wilkinson & Co, Limited a Harrison & Sons Ltd. výzvu nepřijaly vzhledem k nedostatku pracovních sil a nadměrnému množství zakázek. Mezi tím francouzský reprezentant sdělil, že jejich tiskárna byla špatně vybavena, takže se rozhodovalo mezi zbývajícími londýnskými. Podrobný rozbor nabídek ukázal rozdíly v poměru komparačních položek, např. za 174,500.000 známek tištěných „direct from engraved plate“ požaduje 1) firma Waterlow & Sons _ 18.254,-, 2) firma Thomas De La Rue _ 14.541,-. Hlavní rozdíl mezi oběma firmami spočíval v termínu dodání zakázky: 1) nejdříve do 1. prosince, 2) již koncem října 1944. K tématu exilových známek byly přiloženy obrázky doporučené Ministerstvem národní obrany [35]. Další části Memoranda řeší problémy denominace, zajištění asi 200 milionů známek k pokrytí potřeby prvních tří měsíců, notifikaci přístupu ČSR k Mezinárodní poštovní unii („pokud by došlo k průtahům, máme příslib od britského GPO, že by, stejně jako tomu bylo po poslední válce, převzali zprostředkování našeho styku s cizinou, podobné dohody by bylo lze dosáhnout vzhledem k Sovětskému svazu“). Podle výsledku dosavadních jednání s uvedenými firmami by známky byly dodány franco britský přístav. Štočky by byly odevzdány příslušnému orgánu čs. vlády. Váha všech objednaných známek by byla asi 15 tun a byly by proto snadno přepravitelné i jen jedním letadlem. Za stávajícího nebezpečí v prodlení doporučeno usnesení: vláda povoluje nutnou částku k opatření známek pro ČSR (asi _ 20.000), pověřuje ministerstvo pro hospodářskou obnovu v dohodě s ministerstvem financí, pokud se týče vlastního zadání a národní obrany, pokud se týče motivů známek, aby učinilo vše, čeho je třeba k jejich rychlému opatření.
K Memorandu předloženému ministrovi, „které připravil referent Dr. Tichý…pracoval ve stálém kontaktu s podepsaným vedoucím úředníkem a zhostil se svého úkolu dobře“, je připojeno upozornění: 1) příkaz o naprosté nutnosti utajení a diskrétnosti, 2) „přiložená alba obsahují originální známky, tištěné oferujícími firmami. Alba byla v rukou mnoha vlád, jsou majetkem firmy a musí býti chována pod zámkem. Rozumí se, že se nesmí žádná známka ztratit“ [36] (7.6.44. čj.405/dův/44, dr. Kříž). Zpráva končí návrhem: „vzhledem k tomu, že věc velmi spěchá a že úředník firmy De La Rue odložil nástup dovolené a že při pozdějším rozhodování by se nám mohlo přihodit, že žádná firma by již objednávku nemohla přijmout, aby pan ministr v páteční schůzi vlády věc přednesl mimo program a dal si udělit všeobecné zmocnění do výše 20.000 liber stg. V ostatním poukazuji na memorandum ve spise.“ Ministr Němec na konci zprávy připsal:“V min. radě 9.VI.44 schváleno. 1.) Ministr financí je zmocněn opatřiti úvěr do 20.000 _; 2.) ministr hosp. obnovy je zmocněn jednati o tisku známek. Nyní: 1.) Udělej podrobnou informaci všem členům vlády; 2.) Připrav mi návrh na úpravu – /sign./Ně“ [37]. Čtenáře zaujme jiná rukopisná poznámka v horním rohu dokumentu: “23.9.44/ vzal na vědomí /sign./VM“ (Václav Majer) – což byl nový ministr, který se v daném okamžiku zajímal, co obsahuje základní listina o přípravě známek. Nebylo pak obtížné, aby na schůzi Státní rady referoval také o poštovních známkách, o jejich dostatečném množství „pro celé území republiky asi na šest měsíců“, a zprávu ukončil prohlášením: „Žádná ze známek nebyla dána dosud na filatelistický trh, ač je o ně značný zájem“ [38].
Díky úřední mašinérii je celá historie vzniku londýnské emise zvláš? dobře dokumentována nedávno objevenými archiváliemi. Jsou tu uváděny nečekané podrobnosti, zdánlivě nepodstatné, ale rozsahem problémů, které bylo třeba řešit, i objevné. Takovou pochoutkou pro specializovaného filatelistu mohou být například údaje ředitele De La Rue o technických podmínkách polygrafické výroby, termínech dodávek rozfázovaných operací (od prvních skic, zkusmých a tiskových zkoušek z matric – bez nominále a s nominální hodnotou, imprimatur) včetně kompletací známek, dopisnic, atd., konče cenovou kalkulací a dodávkami nákladu (z dopisu 20. 6. 1944). Odpověď ministra Němce (28. 6. 1944) mj. upřesňuje podmínky: matrice jako majetek čs. vlády nutno předat po dokončení výroby, určité množství známek (kromě ocelotiskem) provést knihtiskem, počet námětů známek v rytině z původních čtyř se zvyšuje na osm.
Mimořádně zajímavé jsou dokumenty svědčící o tom, jak Jan Masaryk, i v této věci osobnost, byl schopen zachránit i již totálně ohroženou emisi. Pro tohoto nejpopulárnějšího diplomata v jeho hvězdných letech zřejmě nebylo nic nemožného. Po třináct let byl čs. vyslancem ve Velké Británii, poté v době příprav londýnské emise ministrem zahraničí, současně náměstkem předsedy exilové vlády, zároveň pověřeným řízením ministerstva obrany. Dne 1. září 1944 přátelsky oslovuje křestním jménem svého přítele, dvojctihodného Sira Andrewa Duncana, P.C., G.B.E. (volně přeloženo): „Dear Sir Andrew, ukázalo se, že náměty poštovních známek nyní v oběhu na území Československé republiky nebudou naším svobodným lidem doma akceptovatelné. Čs. vláda tudíž rozhodla zajistit tisk nových známek u Thomas De La Rue. Příprava prací postoupila natolik, že by skutečný tisk mohl začít v několika dnech, což by bylo v souladu s vojenskou situací, jak se vyvíjí vzhledem k ČSR. Avšak dle informací, které jsem obdržel, otázka přídělu papíru nebude řešena včas, jak by bylo nutné. To je důvod, proč Vás oslovuji se zřetelem k rozhodujícímu významu otázky přídělu papíru. Buďte tak dobrý a řiďte vaše kroky tak, aby bylo možné co nejrychleji započít s tiskem našich známek.“ První zprávu obdržel 5. 9. 1944 tajemník sekretariátu ministra zahraničních věcí, legační rada dr. Procházka od M. E. Buryho, sekretáře britského Ministerstva pro zásobování branných sil s vysvětlením, že Sir Duncan je sice mimo Londýn, ale podnikají se kroky k zajištění poptávky po papíru. Dr. Procházka postoupil dopis podle příslušnosti a připsal: „O objednávce papíru nic nevím – 8/9/44“. Když následně obdržel oficiální odpověď ze 14. 9. 1944 (opět v zastoupení sira Duncana), adresovanou Masarykovi (také nepřítomnému), ukázalo se, že problém není v udělení nutné licence opravňující papírnu dodat požadované množství, nýbrž v nemožnosti splnit výrobu papíru do konce licenčního období, tj. do konce října. Ve snaze vyhovět – a Jan Masaryk jako bezmála jediný toho dosáhl – se vyvíjí mimořádné úsilí k získání jiného výrobce [39]. Zastupující rada MZV prosí vyhledat dopis p. ministra z 1. 9. – úřední koloběh dopisů s č.j.4318/44 končí 5. 10. 1944 – tedy přesně za měsíc! – opět u iniciátora dr. Tichého k dalšímu vyřízení.
Jak Masaryk nám dosud neznámým přístupem k poštovním známkám propojil jejich téma ze zahraničního odboje s kompetenční odpovědností za jejich konkrétní ztvárnění, prozrazují další zachované pozoruhodné písemné dokumenty. Masarykova (i Clementisova) spolupráce s Tichým měla dlouhotrvající charakter (viz pozn. 13). Například 26. 7. 1944 (čj.644/dův/44) je dr. Tichému vrácen vzor známky se sdělením ministra Masaryka, že pokládá známku za velmi zdařilou. Upozorňuje pouze na to, že letec na známce má na čepici anglický znak. Bylo by potřebí uvážiti, zda je vhodné, aby na čs. známce byl vyobrazen anglický letec. Že se vlastně jedná o čs. letce, není ze známky zřejmé. Příští den dr. Tichý koncipuje odpověď – vysvětlení svého ministra. Faksimile rukopisu tohoto archivovaného konceptu vybízí k zveřejnění také proto, že autorovo charakteristické písmo sběratelé filatelistických materiálů z londýnského vydání dobře neznají a za autora rukopisných poznámek na těchto materiálech od zcela jiných osob mylně považují dr. Tichého (viz obr.). Zajímavým dokladem osobního vztahu Jana Masaryka k londýnské emisi je i jeho dopis, odpověď z 3. 8. 1944 (viz obr.).
Některé zachované dokumenty svědčí však ještě o jiných, tentokrát méně potěšitelných stránkách z filatelistického prostředí. Jejich značnou část představují opakující se návrhy a doporučení filatelistů žijících v zahraničí, kteří si pletli základní poštovní funkci známky a vyzývali čs. exilovou vládu „propagovat odboj na poli filatelie“. Zde proslul neústupný „znalec“, bývalý ženský lékař: „Jsem uznávaná autorita pro čs. známky doma i v Anglii, obdržel jsem první cenu na mezinárodní výstavě známek v roce 1938, jako důkaz přikládám foto diplomu“ – píše A. Winzer presidentovi republiky 17. 9. 1941, později i paní Haně Benešové, a prosí, aby byl „vládou pověřen – formou zaměstnání až do návratu domů – provedením svých návrhů; mj. na přetisk emise Legionářské 1919: Czechoslovak Red Cross in Gr. Britain v provozu mezi čs. vojenskými jednotkami na doporučených dopisech; sérii Čs. Červeného kříže s obrazy paní presidentové, s ambulančním vozem z USA a zraněného vojáka na nosítkách; další náměty na známkách, které by se vyhazovaly na letácích z bombardovacích letadel při propagačním náletu nad Československem; novotisk Krajinové série, znovu vytištěné v Anglii – k tomu ovšem potřebuji silnou morální podporu od ministerstva obrany a propagandy, aby provedení těchto návrhů nebylo zadrženo různými kompetencemi našich úřadů.“ Kancelář prezidenta rozesílá tyto návrhy 7. 10. 1941 příslušným orgánům, MF doporučuje zjistit stanovisko anglických úřadů, ale pravou podstatu věci odhaluje až npor. Oldřich Večerek, velitel čs. polní pošty: „MUDr W. hodlá pod pláštíkem Čs. červeného kříže zpeněžiti určitý počet známek legionářské dobročinné série, kteréžto známky nakoupil u obchodníků se známkami a spekuluje s mnohonásobným ziskem jejich prodejem do Ameriky a celého světa,“ atd.
Také Večerek, velitel polní pošty Čs. 1. samostatné brigády, dne 4. 3. 1942 předkládá návrhy na „upomínkové a dobročinné známky“, ale vzhledem ke stanovisku Mr. Bealeho, šéfa poštovní služby Velké Británie a zástupce anglického poštovního regálu ve Světové poštovní unii, doporučuje vydat je jako nálepky vylepované na zadní straně poštovních zásilek, zatímco „definitivní poštovní známky natisknout a uskladnit do dne osvobození, přičemž po dobu trvání války mohly by se dáti do obchodu pro filatelisty a konati tak propagační poslání.“ Podařilo se mu o tom přesvědčit MNO a ministra financí, který přípisem deseti členům ministerské rady, ministerskému předsedovi Msgre dr. Janu Šrámkovi a Kanceláři prezidenta vyzval „k projednání věci v jedné z nejbližších schůzí“ (Č.2126/42, 16.4.1942). Když válka vstoupila do svého závěrečného údobí, kpt. pěch. v záloze O. Večerek „jako poštovní úředník z povolání, zvláště, když zde v zahraničí jiného odborníka poštovního není“, v rámci návrhů na rekonstrukci ČSR „z řad vojáků, a jelikož MNO udržuje v armádě toho času jediný čs. poštovní úřad na světě“, podal návrh „dobře promyšlený a vhodný k realizaci, který doporučuji. Z rozkazu: Náčelník štábu MNO plk .gšt. St. Bosý“ (Čj.12235-I/1.odděl., 25.8.1943). Zdá se, že i dr. Tichý při zpracování Memoranda využil zkušeností poštovního odborníka Večerky (k pozn. 8: článek je věnován pplk. Večerkovi, zemřel v Brně 14. 5. 1987).
Současně bylo MHO zavaleno dalšími přípisy všudypřítomných filatelistů: Návrh Roberta M. Tragera na vydání přetiskových známek Čs. polní pošty (č.5878/ 6.8.43), návrh Čs. filatelistické společnosti v Londýně na vydání známkového pamětního aršíku (č. 5907/ 11.8.43) – opět k projednání ve schůzi ministerské rady 27. srpna. Když zmíněná společnost ve svém bulletinu č. 2–3 publikovala oficiální příslib o přetisku čs. známek, MHO prokazuje, že žádný podobný slib neexistuje a ministerstvu vnitra „zasílá pro všechny případy na vědomí vzhledem k tomu, že původní zprávu o čs. známkách v zahraničí podal v ministerské radě pan ministr vnitra“ (Čj. 2353/dův/43/23.9.1943). Nedokonalá, nicméně platná kompetence spolu s chaotickou praxí ministrů a alibismem jejich úředníků měly, jak vidno, ve svém důsledku neš?astnou tendenci nepatřičně prosazovat zvláště „filatelistické obchodní zájmy“, jejichž tlaku byl vystaven i dr. Tichý, o čemž si povíme v dalším pokračování.
Dr. Tichý od svého přítele Jaromíra Smutného, vedoucího prezidentské kanceláře, dostává k vyřízení (spolu s ministerstvy vnitra, zemědělství a veřejných prací – přičemž dr. Fedor Hodža za ministra zemědělství předem sděluje,“že se připojí ke stanovisku, které v této věci zaujme příslušný úřad“!) dopis Williama Johna Campbella (30.5.44/čj.1969/44/), adresovaný prezidentu Benešovi o emisi známek Čs. filatelistické společnosti. Později z MF obdrží zajímavý, ale nerealizovatelný návrh (7.XII.44/čj.5819/44/) ing. Richarda Jerieho (muže známého svými návrhy a kritikami již v pražské Tribuně filatelistů), podaný cestou generálního konzula Hanče z New Yorku, na „vydání známky s vlajkou USA, jako opětování pozornosti prokázané nám Spojenými státy vydáním známek s naší vlajkou (Flags-serie 1943/1944), které by se prodalo několik set tisíc kusů. Čs. vláda by se měla spojit s ostatními jedenácti vládami, aby tyto státy následovaly našeho příkladu, což by znamenalo dobrý obchod pro každý ze zúčastněných států. Dalo by se i prosadit, aby tisk byl zadán téže americké firmě, která tiskla americký originál“ – s odůvodněním „velmi významných příjmů z tohoto titulu; bylo by tudíž záhodno, aby se věc dostala v Londýně do správných rukou.“
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky
[34] Originální písemné dokumenty, podklady k Memorandu (s mnoha zajímavými podrobnostmi), adresované dr. Tichému v polovině května 1944, stejně jako většina zde citovaných a dosud neznámých archiválií, jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze (SÚA-fondy londýnské exilové vlády). Je to bohatý a přesný odkazový materiál pro každého historika a badatele.
[35] Původně obrazy čtyř padlých vojáků zahraničního odboje: kpt. O.Jaroše, dále letce, parašutisty a vojáka ze Středního východu. Konečný výběr osmi hrdinů, jak známo, ovlivnil již Antonín Tichý. Že to bylo ve spolupráci s Janem Masarykem, je skutečností, která dosud nebyla známa.
[36] Když se zpětně probíráme dnes již historickou činností aktérů v Londýně, jsme proti nim ve výhodě. Z archivů dnes víme, jak to všechno dopadlo. Nevíme však, proč se citovaná alba nevrátila včas. Např. Album No. 430. containing specimens of Postage Stamps, Court Fee Stamps, etc., odeslané ředitelem Waterlow & Sons /HH/ALP/ (17th April 1944) dr. Tichému (obsahovalo přes 200 položek), tentýž ředitel firmy (21st December 1944) žádá ministra Majera o vrácení; došlo 28.XII.44 čj. 5979/44/ , vyřízeno dr. Tichým tentýž den.
[37] Rivalství k chystané koncepci Memoranda bylo průvodním zjevem propagandistických článků, při nichž více váží ovlivňování „tradičními“ náměty než byla novost pojetí dr. Tichého a ministra Masaryka. Např. článek 500 milionů nových čs. známek, Čechoslovák č. 15, s. 7 již 14. 4. 1944, tvrdí: „Vládě bude v dohledné době předložen podrobný návrh…mají býti vydány známky jako jednotky jedna, jedna a půl, dvě a dvě a půl s iniciálami ČSR…s portréty T. G. M. a M. R. Štefánika…a O. Jaroše, vyznamenaného řádem Leninovým a Rudé hvězdy…známky mají platiti také jako kolky podle anglického systému.“
[38] Mimořádná opatření pro osvobozená území, rozprava v plenární schůzi Státní rady 30. XI. 1944. Vládní týdeník „Čechoslovák“ č. 48. ročník VI. Londýn, 8. XII. 1944, s. 2.
[39] Veškerou výrobu limitovala válečná situace. Jen v prostoru Londýna v době příprav tisku známek dopadlo – během osmdesáti dnů – 2300 létajících pum a V-2.
Faksimile rukopisu dr. Tichého - koncept odpovědi pro ministra Němce, ve kterém reaguje na připomínky ministra Masaryka ke známce s vyobrazením čs. letce.
Faksimile citovaného osobního dopisu Jana Masaryka.
Tisková zkouška (De La Rue – 8. 6. 1944) (sbírka: Charles J. Chesloe, USA), ocelotisk z ruční rytiny kolků malého typu – TGM zprava v čapce (velký typ: TGM zleva, bez pokrývky hlavy), z nichž A–zelený, H–fialový, C–hnědý nebyly použity. Ostatními – B, E, K – se kolkovaly peníze na Slovensku. Připravovány byly kolky i písmen: D, L, M, N, P, S. K oficiálnímu zničení nepoužitých kolků došlo v roce 1952 v papírně „Císařský mlýn“ v Praze-Holešovicích.
Dva úřední – schvalovací – zkusmé tisky původních rytin z De La Rue se shodným textem, který vyjadřuje souhlas s provedením označených známek a u hodnoty 1,50 Kč úpravu číslice 1. Charakter rukopisů je ovšem rozdílný. Písmo na ZT velkého formátu (sbírka: Georg Wilhelms, D) není rukopisem ani signaturou zmocněnce vydavatele, dr. Tichého. Není ani jeho licencí nebo korektorským opomenutím. Je platným úředním opisem autentického imprimatur dr. Tichého, pořízeným zástupcem tiskárny na otisku, který sloužil jako doklad výrobci. Srovnej charakteristický tvar písma, číslovek a podpisu dr. Tichého na ZT malého formátu (sbírka: Jaromír Číhal, ČR).
Pátral jsem v archiváliích čs. londýnské vlády velmi dlouho, než jsem v nich našel dva dokumenty nejen obsahově zajímavé, ale zároveň zásadní pro známkovou emisi, o které náš seriál článků pojednává. Oba jsou dílem dr. Antonína Tichého. Prvním je z běžného pohledu zdánlivě nevýznamný Záznam o rozhovoru s p. DLOUHÝM z Ministerstva financí (pořízený pro ministra Němce 22. března 1944) a druhým „přísně důvěrné“ Memorandum ve věci přípravy poštovních známek, které dr. Tichý zpracoval 8. června 1944 pro ministra – k předložení do vlády.
První dokument, Záznam pro ministra Němce (22.3.44/čj.33/dův/44 – „velmi nutné“), dr. Tichý, člověk odpovědný za přípravu nových čs. známek, předal pro ministra vedoucímu úředníkovi dr. Křížovi. Dr. Tichý v něm analyzoval problém, který představoval skrytou past, do které bylo Ministerstvo pro hospodářskou obnovu (MHO) tlačeno. Navrhoval též, jak tuto záležitost řešit. Sporná otázka byla totiž v tom, že úředníci exilového Ministerstva financí, kteří chystali kolky (vytištěné v De La Rue) pro poválečné označení papírových platidel, usilovali o to, aby kolky byly použitelné i jako poštovní známky – jednoduše by se opatřily přetiskem. Toto řešení mělo nahradit připravovanou londýnskou emisi MHO. Dr. Tichý upozornil na riziko z toho plynoucí. Známky by byly velmi snadno, i nechtěně, zaměnitelné za kolky a naopak. Kromě toho by nebylo dobré čekat do doby, kdy Ministerstvo financí (MF) provede kolkování bankovek a zbytek kolků pak předá pro poštovní účely. Jenže MF oponovalo: Postupné obsazování částí čs. území Rudou armádou bude vyžadovat zavádění poštovních známek k civilním účelům bez zbytečného průtahu – tedy přetiskem kolků; „nebo vyjednat se sovětskými zmocněnci pořízení československého přetisku sovětských známek.“ Jiná varianta podle MF není myslitelná.
Při vědomí, že tu zřejmě půjde o nesnadné, delikátní záležitosti kompetentnosti, dr. Tichý zvolil taktiku „na zdrženou“. Pečlivě formuloval doporučení svému ministrovi Němcovi: „1) aby Ministerstvo zahraničních věcí zjistilo sovětské stanovisko v této věci, 2) jestliže v sovětských okupačních a přechodných opatřeních není věc řešena jinak, připravit tisk známek, a to v celkovém množství 100 milionů (první série). Základní opatření a kalkulace jsou v tomto směru již provedeny. 3) Koordinovati tato opatření s opatřeními měnovými, organizací státní správy, místní správy atd., a to v souladu s obecnými politickými přípravami směřujícími k obnově čs. státní autority za sovětské okupace.“ Na Záznamu s tímto doporučením dr. Tichého, který dr. Kříž předal ministrovi, je výrazným rukopisem připsán příkaz: „Zpět dr. Tichému – Pan ministr četl. Souhlasí s dispozicemi; jak jsme je dohodli včera – urychleně! Sign. Kříž- 28/3/44.
Druhým dokumentem je devítistránkové Memorandum. Z jeho obsahu lze poznat, že autor, opět dr. Tichý, z nově nabytých odborných poznatků již předem vydedukoval, jaký rozruch známky londýnského vydání (v té době ještě nevytištěné) vyvolají a následně i zájmy spekulantů s obchodním duchem. Tehdy však ještě netušil, že jeho osobní odmítavý postoj proti takovým snahám obchodních kruhů po čase vyvrcholí jeho „provisorním suspendováním“ ze všech úředních funkcí. Stane se tak za rok po prosazení a splnění záměrů jeho Memoranda.
Dr. Tichý, zastánce vydání zcela nových československých poštovních známek, ve svém Memorandu pro úplnost vypočítává i jiné možné, úsporné způsoby vydání čs. známek v zahraničí: a) z trojího druhu existujících známek – protektorátních, Slovenského státu a Maďarska – jejich vhodným přetiskem (řešení vedlejší a pomocné); b) známek některého ze spojenců – opět užitím přetisku (obavy z potíží při cirkulaci známek několika spojenců a z jejich ochoty dodati nám ihned potřebné množství); c) známek Allied Military Government, jak je chystá pro osvobozené území Amgot s neutrálním symbolem a vynechanou denominací, což se osvědčilo v Itálii s pětinásobným portem předválečného (k využití ve spojeneckých zemích, které nemají připraveny vlastní známky). Žádná z těchto tří možností však nebyla v souladu s rychlou obnovou jednotné čs. státní autority, zejména pak v případě použití cizích známek, jejichž štočky by byly v cizích rukou, což zvětšovalo riziko padělků. Dr. Tichý pak dodává: „Po stránce finanční budou míti známky připravené v zahraničí za tak ojedinělých okolností filatelistickou hodnotu (podtrženo R. F.) přesahující daleko částku, kterou bude nutno za ně zaplatiti (podle předběžného propočtu mohou být známky opatřeny za cenu 50 kusů za 1d).“ II. část Memoranda hodnotí „přípravy jiných spojeneckých národů“ (bez SSSR): Francouzi si provedli tisk známek v Alžíru, Norové mají tisk téměř dokončen firmou De La Rue (ukázky jsou k tomuto memorandu přiloženy), Lucemburčané si obstarali tisk v USA, kde měli k dispozici větší částku peněz, Belgičané zadali přípravu firmě Waterlow, Poláci jednají s firmou Bradbury a Wilkinson (s přípravami jsou poněkud pozadu za vývojem událostí).
V III. části nazvané Naše přípravy dr. Tichý popisuje, odkud a v jakém sledu byly získávány zkušenosti pro vydání čs. známek v Londýně: Čs. zahraniční zřízení postrádá úředníka poštovní správy…přípravy se prováděly převážně ze zkušeností získaných od odborníků jiných národů. Zvláštními díky jsme zavázáni Mr. E. P. Bellovi – reprezentant britského GPO (General Post Office) na mezinárodních poštovních konferencích, pomáhal s postavením ČSR k Mezinárodní poštovní unii a seznámil nás s přípravami Amgotu pro Evropu. Ke značnému užitku byl nám kpt. René Machalski, polský reprezentant a přednosta mezinárodního odboru ministerstva pošt ve Varšavě. V ohledu technického provedení jsme se drželi příkladu belgického: referent Monsieur Leuridan dal k dispozici specifikovanou nabídku firmy Waterlow jako měřítko v dalším postupu. O přípravách Francouzů informoval Commandant H. M. E. Mathé, Lucemburčanů ministr Bodson [34].
Následovalo rozhodnutí o tisku čtyřmi různými způsoby (v anglické terminologii): steel plate printing, photogravure, offset lighter, letterpress. Poslední dva – ofset a knihtisk – jsou méně hodnotné, proto pro korespondenční lístky zvolen knihtisk (případně pro nízké dodatkové poštovné využít jednoho z dvou prvých způsobů – ocelotisk nebo hlubotisk). K podání nabídky podle belgického vzoru jsme vyzvali čtyři významné londýnské firmy. Kromě toho se jednalo o možnost tisku v Alžíru. Výsledek: firmy Bradbury, Wilkinson & Co, Limited a Harrison & Sons Ltd. výzvu nepřijaly vzhledem k nedostatku pracovních sil a nadměrnému množství zakázek. Mezi tím francouzský reprezentant sdělil, že jejich tiskárna byla špatně vybavena, takže se rozhodovalo mezi zbývajícími londýnskými. Podrobný rozbor nabídek ukázal rozdíly v poměru komparačních položek, např. za 174,500.000 známek tištěných „direct from engraved plate“ požaduje 1) firma Waterlow & Sons _ 18.254,-, 2) firma Thomas De La Rue _ 14.541,-. Hlavní rozdíl mezi oběma firmami spočíval v termínu dodání zakázky: 1) nejdříve do 1. prosince, 2) již koncem října 1944. K tématu exilových známek byly přiloženy obrázky doporučené Ministerstvem národní obrany [35]. Další části Memoranda řeší problémy denominace, zajištění asi 200 milionů známek k pokrytí potřeby prvních tří měsíců, notifikaci přístupu ČSR k Mezinárodní poštovní unii („pokud by došlo k průtahům, máme příslib od britského GPO, že by, stejně jako tomu bylo po poslední válce, převzali zprostředkování našeho styku s cizinou, podobné dohody by bylo lze dosáhnout vzhledem k Sovětskému svazu“). Podle výsledku dosavadních jednání s uvedenými firmami by známky byly dodány franco britský přístav. Štočky by byly odevzdány příslušnému orgánu čs. vlády. Váha všech objednaných známek by byla asi 15 tun a byly by proto snadno přepravitelné i jen jedním letadlem. Za stávajícího nebezpečí v prodlení doporučeno usnesení: vláda povoluje nutnou částku k opatření známek pro ČSR (asi _ 20.000), pověřuje ministerstvo pro hospodářskou obnovu v dohodě s ministerstvem financí, pokud se týče vlastního zadání a národní obrany, pokud se týče motivů známek, aby učinilo vše, čeho je třeba k jejich rychlému opatření.
K Memorandu předloženému ministrovi, „které připravil referent Dr. Tichý…pracoval ve stálém kontaktu s podepsaným vedoucím úředníkem a zhostil se svého úkolu dobře“, je připojeno upozornění: 1) příkaz o naprosté nutnosti utajení a diskrétnosti, 2) „přiložená alba obsahují originální známky, tištěné oferujícími firmami. Alba byla v rukou mnoha vlád, jsou majetkem firmy a musí býti chována pod zámkem. Rozumí se, že se nesmí žádná známka ztratit“ [36] (7.6.44. čj.405/dův/44, dr. Kříž). Zpráva končí návrhem: „vzhledem k tomu, že věc velmi spěchá a že úředník firmy De La Rue odložil nástup dovolené a že při pozdějším rozhodování by se nám mohlo přihodit, že žádná firma by již objednávku nemohla přijmout, aby pan ministr v páteční schůzi vlády věc přednesl mimo program a dal si udělit všeobecné zmocnění do výše 20.000 liber stg. V ostatním poukazuji na memorandum ve spise.“ Ministr Němec na konci zprávy připsal:“V min. radě 9.VI.44 schváleno. 1.) Ministr financí je zmocněn opatřiti úvěr do 20.000 _; 2.) ministr hosp. obnovy je zmocněn jednati o tisku známek. Nyní: 1.) Udělej podrobnou informaci všem členům vlády; 2.) Připrav mi návrh na úpravu – /sign./Ně“ [37]. Čtenáře zaujme jiná rukopisná poznámka v horním rohu dokumentu: “23.9.44/ vzal na vědomí /sign./VM“ (Václav Majer) – což byl nový ministr, který se v daném okamžiku zajímal, co obsahuje základní listina o přípravě známek. Nebylo pak obtížné, aby na schůzi Státní rady referoval také o poštovních známkách, o jejich dostatečném množství „pro celé území republiky asi na šest měsíců“, a zprávu ukončil prohlášením: „Žádná ze známek nebyla dána dosud na filatelistický trh, ač je o ně značný zájem“ [38].
Díky úřední mašinérii je celá historie vzniku londýnské emise zvláš? dobře dokumentována nedávno objevenými archiváliemi. Jsou tu uváděny nečekané podrobnosti, zdánlivě nepodstatné, ale rozsahem problémů, které bylo třeba řešit, i objevné. Takovou pochoutkou pro specializovaného filatelistu mohou být například údaje ředitele De La Rue o technických podmínkách polygrafické výroby, termínech dodávek rozfázovaných operací (od prvních skic, zkusmých a tiskových zkoušek z matric – bez nominále a s nominální hodnotou, imprimatur) včetně kompletací známek, dopisnic, atd., konče cenovou kalkulací a dodávkami nákladu (z dopisu 20. 6. 1944). Odpověď ministra Němce (28. 6. 1944) mj. upřesňuje podmínky: matrice jako majetek čs. vlády nutno předat po dokončení výroby, určité množství známek (kromě ocelotiskem) provést knihtiskem, počet námětů známek v rytině z původních čtyř se zvyšuje na osm.
Mimořádně zajímavé jsou dokumenty svědčící o tom, jak Jan Masaryk, i v této věci osobnost, byl schopen zachránit i již totálně ohroženou emisi. Pro tohoto nejpopulárnějšího diplomata v jeho hvězdných letech zřejmě nebylo nic nemožného. Po třináct let byl čs. vyslancem ve Velké Británii, poté v době příprav londýnské emise ministrem zahraničí, současně náměstkem předsedy exilové vlády, zároveň pověřeným řízením ministerstva obrany. Dne 1. září 1944 přátelsky oslovuje křestním jménem svého přítele, dvojctihodného Sira Andrewa Duncana, P.C., G.B.E. (volně přeloženo): „Dear Sir Andrew, ukázalo se, že náměty poštovních známek nyní v oběhu na území Československé republiky nebudou naším svobodným lidem doma akceptovatelné. Čs. vláda tudíž rozhodla zajistit tisk nových známek u Thomas De La Rue. Příprava prací postoupila natolik, že by skutečný tisk mohl začít v několika dnech, což by bylo v souladu s vojenskou situací, jak se vyvíjí vzhledem k ČSR. Avšak dle informací, které jsem obdržel, otázka přídělu papíru nebude řešena včas, jak by bylo nutné. To je důvod, proč Vás oslovuji se zřetelem k rozhodujícímu významu otázky přídělu papíru. Buďte tak dobrý a řiďte vaše kroky tak, aby bylo možné co nejrychleji započít s tiskem našich známek.“ První zprávu obdržel 5. 9. 1944 tajemník sekretariátu ministra zahraničních věcí, legační rada dr. Procházka od M. E. Buryho, sekretáře britského Ministerstva pro zásobování branných sil s vysvětlením, že Sir Duncan je sice mimo Londýn, ale podnikají se kroky k zajištění poptávky po papíru. Dr. Procházka postoupil dopis podle příslušnosti a připsal: „O objednávce papíru nic nevím – 8/9/44“. Když následně obdržel oficiální odpověď ze 14. 9. 1944 (opět v zastoupení sira Duncana), adresovanou Masarykovi (také nepřítomnému), ukázalo se, že problém není v udělení nutné licence opravňující papírnu dodat požadované množství, nýbrž v nemožnosti splnit výrobu papíru do konce licenčního období, tj. do konce října. Ve snaze vyhovět – a Jan Masaryk jako bezmála jediný toho dosáhl – se vyvíjí mimořádné úsilí k získání jiného výrobce [39]. Zastupující rada MZV prosí vyhledat dopis p. ministra z 1. 9. – úřední koloběh dopisů s č.j.4318/44 končí 5. 10. 1944 – tedy přesně za měsíc! – opět u iniciátora dr. Tichého k dalšímu vyřízení.
Jak Masaryk nám dosud neznámým přístupem k poštovním známkám propojil jejich téma ze zahraničního odboje s kompetenční odpovědností za jejich konkrétní ztvárnění, prozrazují další zachované pozoruhodné písemné dokumenty. Masarykova (i Clementisova) spolupráce s Tichým měla dlouhotrvající charakter (viz pozn. 13). Například 26. 7. 1944 (čj.644/dův/44) je dr. Tichému vrácen vzor známky se sdělením ministra Masaryka, že pokládá známku za velmi zdařilou. Upozorňuje pouze na to, že letec na známce má na čepici anglický znak. Bylo by potřebí uvážiti, zda je vhodné, aby na čs. známce byl vyobrazen anglický letec. Že se vlastně jedná o čs. letce, není ze známky zřejmé. Příští den dr. Tichý koncipuje odpověď – vysvětlení svého ministra. Faksimile rukopisu tohoto archivovaného konceptu vybízí k zveřejnění také proto, že autorovo charakteristické písmo sběratelé filatelistických materiálů z londýnského vydání dobře neznají a za autora rukopisných poznámek na těchto materiálech od zcela jiných osob mylně považují dr. Tichého (viz obr.). Zajímavým dokladem osobního vztahu Jana Masaryka k londýnské emisi je i jeho dopis, odpověď z 3. 8. 1944 (viz obr.).
Některé zachované dokumenty svědčí však ještě o jiných, tentokrát méně potěšitelných stránkách z filatelistického prostředí. Jejich značnou část představují opakující se návrhy a doporučení filatelistů žijících v zahraničí, kteří si pletli základní poštovní funkci známky a vyzývali čs. exilovou vládu „propagovat odboj na poli filatelie“. Zde proslul neústupný „znalec“, bývalý ženský lékař: „Jsem uznávaná autorita pro čs. známky doma i v Anglii, obdržel jsem první cenu na mezinárodní výstavě známek v roce 1938, jako důkaz přikládám foto diplomu“ – píše A. Winzer presidentovi republiky 17. 9. 1941, později i paní Haně Benešové, a prosí, aby byl „vládou pověřen – formou zaměstnání až do návratu domů – provedením svých návrhů; mj. na přetisk emise Legionářské 1919: Czechoslovak Red Cross in Gr. Britain v provozu mezi čs. vojenskými jednotkami na doporučených dopisech; sérii Čs. Červeného kříže s obrazy paní presidentové, s ambulančním vozem z USA a zraněného vojáka na nosítkách; další náměty na známkách, které by se vyhazovaly na letácích z bombardovacích letadel při propagačním náletu nad Československem; novotisk Krajinové série, znovu vytištěné v Anglii – k tomu ovšem potřebuji silnou morální podporu od ministerstva obrany a propagandy, aby provedení těchto návrhů nebylo zadrženo různými kompetencemi našich úřadů.“ Kancelář prezidenta rozesílá tyto návrhy 7. 10. 1941 příslušným orgánům, MF doporučuje zjistit stanovisko anglických úřadů, ale pravou podstatu věci odhaluje až npor. Oldřich Večerek, velitel čs. polní pošty: „MUDr W. hodlá pod pláštíkem Čs. červeného kříže zpeněžiti určitý počet známek legionářské dobročinné série, kteréžto známky nakoupil u obchodníků se známkami a spekuluje s mnohonásobným ziskem jejich prodejem do Ameriky a celého světa,“ atd.
Také Večerek, velitel polní pošty Čs. 1. samostatné brigády, dne 4. 3. 1942 předkládá návrhy na „upomínkové a dobročinné známky“, ale vzhledem ke stanovisku Mr. Bealeho, šéfa poštovní služby Velké Británie a zástupce anglického poštovního regálu ve Světové poštovní unii, doporučuje vydat je jako nálepky vylepované na zadní straně poštovních zásilek, zatímco „definitivní poštovní známky natisknout a uskladnit do dne osvobození, přičemž po dobu trvání války mohly by se dáti do obchodu pro filatelisty a konati tak propagační poslání.“ Podařilo se mu o tom přesvědčit MNO a ministra financí, který přípisem deseti členům ministerské rady, ministerskému předsedovi Msgre dr. Janu Šrámkovi a Kanceláři prezidenta vyzval „k projednání věci v jedné z nejbližších schůzí“ (Č.2126/42, 16.4.1942). Když válka vstoupila do svého závěrečného údobí, kpt. pěch. v záloze O. Večerek „jako poštovní úředník z povolání, zvláště, když zde v zahraničí jiného odborníka poštovního není“, v rámci návrhů na rekonstrukci ČSR „z řad vojáků, a jelikož MNO udržuje v armádě toho času jediný čs. poštovní úřad na světě“, podal návrh „dobře promyšlený a vhodný k realizaci, který doporučuji. Z rozkazu: Náčelník štábu MNO plk .gšt. St. Bosý“ (Čj.12235-I/1.odděl., 25.8.1943). Zdá se, že i dr. Tichý při zpracování Memoranda využil zkušeností poštovního odborníka Večerky (k pozn. 8: článek je věnován pplk. Večerkovi, zemřel v Brně 14. 5. 1987).
Současně bylo MHO zavaleno dalšími přípisy všudypřítomných filatelistů: Návrh Roberta M. Tragera na vydání přetiskových známek Čs. polní pošty (č.5878/ 6.8.43), návrh Čs. filatelistické společnosti v Londýně na vydání známkového pamětního aršíku (č. 5907/ 11.8.43) – opět k projednání ve schůzi ministerské rady 27. srpna. Když zmíněná společnost ve svém bulletinu č. 2–3 publikovala oficiální příslib o přetisku čs. známek, MHO prokazuje, že žádný podobný slib neexistuje a ministerstvu vnitra „zasílá pro všechny případy na vědomí vzhledem k tomu, že původní zprávu o čs. známkách v zahraničí podal v ministerské radě pan ministr vnitra“ (Čj. 2353/dův/43/23.9.1943). Nedokonalá, nicméně platná kompetence spolu s chaotickou praxí ministrů a alibismem jejich úředníků měly, jak vidno, ve svém důsledku neš?astnou tendenci nepatřičně prosazovat zvláště „filatelistické obchodní zájmy“, jejichž tlaku byl vystaven i dr. Tichý, o čemž si povíme v dalším pokračování.
Dr. Tichý od svého přítele Jaromíra Smutného, vedoucího prezidentské kanceláře, dostává k vyřízení (spolu s ministerstvy vnitra, zemědělství a veřejných prací – přičemž dr. Fedor Hodža za ministra zemědělství předem sděluje,“že se připojí ke stanovisku, které v této věci zaujme příslušný úřad“!) dopis Williama Johna Campbella (30.5.44/čj.1969/44/), adresovaný prezidentu Benešovi o emisi známek Čs. filatelistické společnosti. Později z MF obdrží zajímavý, ale nerealizovatelný návrh (7.XII.44/čj.5819/44/) ing. Richarda Jerieho (muže známého svými návrhy a kritikami již v pražské Tribuně filatelistů), podaný cestou generálního konzula Hanče z New Yorku, na „vydání známky s vlajkou USA, jako opětování pozornosti prokázané nám Spojenými státy vydáním známek s naší vlajkou (Flags-serie 1943/1944), které by se prodalo několik set tisíc kusů. Čs. vláda by se měla spojit s ostatními jedenácti vládami, aby tyto státy následovaly našeho příkladu, což by znamenalo dobrý obchod pro každý ze zúčastněných států. Dalo by se i prosadit, aby tisk byl zadán téže americké firmě, která tiskla americký originál“ – s odůvodněním „velmi významných příjmů z tohoto titulu; bylo by tudíž záhodno, aby se věc dostala v Londýně do správných rukou.“
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky
[34] Originální písemné dokumenty, podklady k Memorandu (s mnoha zajímavými podrobnostmi), adresované dr. Tichému v polovině května 1944, stejně jako většina zde citovaných a dosud neznámých archiválií, jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze (SÚA-fondy londýnské exilové vlády). Je to bohatý a přesný odkazový materiál pro každého historika a badatele.
[35] Původně obrazy čtyř padlých vojáků zahraničního odboje: kpt. O.Jaroše, dále letce, parašutisty a vojáka ze Středního východu. Konečný výběr osmi hrdinů, jak známo, ovlivnil již Antonín Tichý. Že to bylo ve spolupráci s Janem Masarykem, je skutečností, která dosud nebyla známa.
[36] Když se zpětně probíráme dnes již historickou činností aktérů v Londýně, jsme proti nim ve výhodě. Z archivů dnes víme, jak to všechno dopadlo. Nevíme však, proč se citovaná alba nevrátila včas. Např. Album No. 430. containing specimens of Postage Stamps, Court Fee Stamps, etc., odeslané ředitelem Waterlow & Sons /HH/ALP/ (17th April 1944) dr. Tichému (obsahovalo přes 200 položek), tentýž ředitel firmy (21st December 1944) žádá ministra Majera o vrácení; došlo 28.XII.44 čj. 5979/44/ , vyřízeno dr. Tichým tentýž den.
[37] Rivalství k chystané koncepci Memoranda bylo průvodním zjevem propagandistických článků, při nichž více váží ovlivňování „tradičními“ náměty než byla novost pojetí dr. Tichého a ministra Masaryka. Např. článek 500 milionů nových čs. známek, Čechoslovák č. 15, s. 7 již 14. 4. 1944, tvrdí: „Vládě bude v dohledné době předložen podrobný návrh…mají býti vydány známky jako jednotky jedna, jedna a půl, dvě a dvě a půl s iniciálami ČSR…s portréty T. G. M. a M. R. Štefánika…a O. Jaroše, vyznamenaného řádem Leninovým a Rudé hvězdy…známky mají platiti také jako kolky podle anglického systému.“
[38] Mimořádná opatření pro osvobozená území, rozprava v plenární schůzi Státní rady 30. XI. 1944. Vládní týdeník „Čechoslovák“ č. 48. ročník VI. Londýn, 8. XII. 1944, s. 2.
[39] Veškerou výrobu limitovala válečná situace. Jen v prostoru Londýna v době příprav tisku známek dopadlo – během osmdesáti dnů – 2300 létajících pum a V-2.
Faksimile rukopisu dr. Tichého - koncept odpovědi pro ministra Němce, ve kterém reaguje na připomínky ministra Masaryka ke známce s vyobrazením čs. letce.
Faksimile citovaného osobního dopisu Jana Masaryka.
Tisková zkouška (De La Rue – 8. 6. 1944) (sbírka: Charles J. Chesloe, USA), ocelotisk z ruční rytiny kolků malého typu – TGM zprava v čapce (velký typ: TGM zleva, bez pokrývky hlavy), z nichž A–zelený, H–fialový, C–hnědý nebyly použity. Ostatními – B, E, K – se kolkovaly peníze na Slovensku. Připravovány byly kolky i písmen: D, L, M, N, P, S. K oficiálnímu zničení nepoužitých kolků došlo v roce 1952 v papírně „Císařský mlýn“ v Praze-Holešovicích.
Dva úřední – schvalovací – zkusmé tisky původních rytin z De La Rue se shodným textem, který vyjadřuje souhlas s provedením označených známek a u hodnoty 1,50 Kč úpravu číslice 1. Charakter rukopisů je ovšem rozdílný. Písmo na ZT velkého formátu (sbírka: Georg Wilhelms, D) není rukopisem ani signaturou zmocněnce vydavatele, dr. Tichého. Není ani jeho licencí nebo korektorským opomenutím. Je platným úředním opisem autentického imprimatur dr. Tichého, pořízeným zástupcem tiskárny na otisku, který sloužil jako doklad výrobci. Srovnej charakteristický tvar písma, číslovek a podpisu dr. Tichého na ZT malého formátu (sbírka: Jaromír Číhal, ČR).