S HORNUNGEM V DE LA RUE
MERKUR 5/2001 - Autor: Rudolf Fischer
(Pokračování z č. 4)
Výraznou slabinou Londýnských známek zůstává neznalost autentických údajů o procesech jejich tiskárenské výroby, včetně anonymního podílu rytců a grafiků. Jediným, lakonickým upozorněním na osobní kontakt s De La Rue bylo již připomenuté svědectví emisara exilové vlády dr. A. Tichého. K doplnění chybějících míst v historii londýnského vydání jsem od počátku spoléhal na možnost, že potřebné dokumenty získáme právě od De La Rue. Netušil jsem ovšem, že prameny k této historii nenajdu v zemi, kde londýnská emise vznikla, tedy ve Velké Británii, ale naopak a zcela nečekaně v zemi jejího určení, tedy u nás. (O jakou dokumentaci jde, jaké poznatky z našich archivů, institucí a zpovídání svědků jsme získali, bude obsahem příštího pokračování). Letos v červenci jsem se rozloučil s nadějí, že se mi potřebné „objevné“ podklady podaří získat z depozitářů britského National Postal Museum a z archivních fondů Thomas De La Rue Limited. Ukázalo se totiž, že materiály takového obsahu ve Velké Británii zřejmě už neexistují. Je to s podivem, protože tehdejší zakázka československé strany byla jistě imponující, což dotvrzuje nedávné vyjádření pana Ray L Marshalla (Consultant Archivist fy De La Rue): „U nás – už od čtyřicátých let až po dnešek – znamenal tisk známek a dalších cenin pro Československo oprávněný pocit hrdosti.“ Dovolme si zde poznámku, že se tento pocit možná pojil i s dobrým pocitem vzešlým z dodatečného, oficiálního odčinění Mnichova, z odvolání a neuznání mnichovské dohody Velkou Británií. V pátrání po stopách výrobního procesu našich známek měl zcela nezastupitelnou úlohu Otto Hornung. Je ve světě filatelistické žurnalistiky velmi známou osobností (president Association Internationale des Journalistes Philatéliques, externí spolupracovník a pravidelný přispívatel Merkur Revue) a vždy měl a dodnes má mnoho dobrých přátel. Spolu s ním a s Pavlem Pittermannem jsme se rozhodli, že je konečně třeba přímo na místě se přesvědčit, co se vlastně ve Velké Británii k londýnské emisi zachovalo. Hornung mi pomáhal pátrat v Londýně již před deseti lety. Věděl tedy, kde znovu začít či pokračovat. Navíc má obdivuhodnou schopnost vyvolat zájem jiných osob a přesvědčit je o smyslu pátrání po věci, o které sám ví, že za takové konání stojí. Není tedy divu, že se mu podařilo probudit zájem již zmíněného pana Marshalla, archiváře De La Rue [26]. V souvislosti se znovuoživeným zájmem o historii londýnského vydání se Otto Hornung vrátil ke vzpomínce do let, kdy ještě žil v Praze. Byl to právě on, kdo dr. Antonínu Tichému, majiteli autorizované kolekce zkusmých tisků těchto známek doporučil, aby ji nabídl Poštovnímu muzeu v Holečkově ulici na Smíchově. Dr. Tichý v této věci Ottu Hornunga sám oslovil, protože ho znal jako seriozního filatelistu a navíc důvěryhodnou osobu, vlastně spolubojovníka ze západní fronty z let 1939 – 1946 (viz pozn. 8 a 20). Dovolte mi na tomto místě učinit menší odbočku, která není bez zajímavosti ani pro čtenáře Merkur Revue, kteří znají Ottu Hornunga jako autora četných článků v tomto časopisu: O okolnostmi vynuceném exilu československého zpravodajce dr. Tichého, o jeho odchodu přes Polsko do Bělehradu (viz pozn. 13) a další válečné anabázi jsem se již zmínil. Málokomu je však známo, že v té době byl již pět měsíců za hranicemi dobrovolník Hornung, který z okupované vlasti odešel koncem května 1939 a v srpnu se stal v polském Lešně příslušníkem čs. legionu. Na mé naléhání mi Otto pro čtenáře Merkur Revue popsal svou „vojenskou historii“. Deníkově stroze, avšak dostatečně výmluvně, přičemž při své příslovečné skromnosti v ní svou vlastní osobu bezmála zcela vynechal:
„Koncem září 1939 transportem do Rumunska, bombardování vlaku před Ternopolem. Internováni Rudou armádou… Pobyt v táborech SSSR do března 1941, nakonec Suzdal ve Vladimirské oblasti. Po kapitulaci Francie transportace čs. vojáků na Střední východ – lodí z Oděsy do Cařihradu, přes Bospor, z nádraží Haidar Paša vlakem přes Malou Asii do Mersinu. Další nalodění (v podpalubí lodi plující přes Kypr, nesměli jsme na břeh), koncem dubna 1941 jsme dorazili do Haify; dostali výstroj a odvezli nás do Egypta, na okraj Alexandrie k 11. čs. východnímu praporu [27]. Hlídali jsme italské zajatce, a především letiště v poušti. Následoval výcvik v Západní (Libyjské) poušti. Zpět do Palestiny…byl jsem u toho, když Angličané zahájili okupaci Libanonu a Sýrie. Nejdříve tábor blízko Bejrútu, pak v Idlibu nedaleko Aleppa (po virovém onemocnění – papatači – nemocnice v horách nad Bejrútem, adaptace k horkému podnebí u Jericha), reorganizace na protiletadlový pluk. Účast v obranných bojích na pobřeží severní Afriky: 6 měsíců jsme byli v Tobrúku obléháni Italy a Němci. Moje 7. rota (vel. kpt. Kohll, padl na Dukle) vyslána až za Benghází jako eskorta pouštního velitelství gen. Gotta v rámci 8. armády [28]. Zajiš?ovala protiletadlovou obranu Haify, následně přístavu v Tobrúku. Odtamtud mě poslali do důstojnické školy v Haifě. V létě 1943, po ukončení kurzu, nás v Alexan- drii nalodili na zaoceánský parník Mauretanie a pluli jsme do Anglie. Nejdříve pod stany u Colchesteru. Tam nás navštívil prezident Beneš. Pak nás rozhodili k různým útvarům nové obrněné brigády. Mne k 1. motorotě v Brigstocku nedaleko Ketteringu. Soustředění brigády v Bridlingtonu,, odtamtud do Doveru a do Francie, kde jsme přistáli začátkem července 1944. Obléhání Dunkerku. První útok, 28. října, jsem přežil bez úhony; v druhém, 5. listopadu, těžce zraněn (průstřel plic a sleziny, v kanadské polní nemocnici slezinu vyoperovali, v prosinci, letadlem do Anglie – čs. voj. nemocnice v Hammersmithu). Pak Čs. záložní středisko v South- endu. Po lékařské prohlídce řekl jsem doktorovi, který trávil válku v Southendu, že jsem slabý, ale on mi odpověděl: „Musíte zpět k jednotce, abyste nezapomněl, že jste voják“. Počátkem dubna 1945 odvelen zpět k motorotě v La Panne u Dunkerku. Velitel kpt. Kronek mě neposlal „dopředu“, ale ponechal na velitelství. V květnu 1945 povýšen na podporučíka. Konec války, 8. květen, mě zastihl v Paříži. S obrněnou brigádou cesta domů přes vybombardované Německo. Nakonec jako čs. styčný důstojník a překladatel u jednoho praporu 94. americké divize [29] – nejdříve v Sušicích, pak posádkou v Loučovicích u Vyššího Brodu. (Podplukovník O’Neill mi dal povolení pokusit se najít matku a ses- tru, dal mi auto ze hřbitova zabavených německých vozů – Opel Kadet – a benzin. Dobrodružná cesta do Maďarska, až na rumunskou hranici, ale našel jsem je). Když Američani a Sověti odtáhli, vrátil jsem se ke své jednotce v České Lípě.“
Před šesti lety zpovídal také takto pro MR (1/1996) filatelistu Ottu Hornunga u příležitosti jeho 75. narozenin Jan Karásek při jejich setkání v Singapuru. Filatelista Otto se mu tehdy zmínil o tom, jak po útěku do Polska svou první sbírku prohrál v pokeru. Pak se čtenáři seznámili s Hornungovými filatelistickými úspěchy, s jeho sbíráním poštovního materiálu a budováním sbírky Turecka, Ottova celoživotního exponátu, s jeho putováním od zlatých medailí až k Mistrovské třídě FIP. Otto Hornung, stále svěží a plný zájmu, letos v září dovršil jednaosmdesát let. Svou „válečnou“ přílohu k dopisu z 25. 4. 2001 uzavřel takto: “Už se nepamatuji na detaily a nemám čas všechno vyhledat. A i tak Ti to dá dobrý obraz. S Tichým jsem se nesešel. Nezapomínej, on seděl v Londýně u vlády, a já jsem válčil. Musíš vědět, že vojáci, kteří měli trochu rozumu, se pánům z Londýna vyhýbali, kde jen mohli. Ještě pro pořádek k vyznamenání: Čs. válečný kříž, 2x Medaile za chrabrost, Pamětní medaile, anglické Africa Star se stříbrnou „8“ (Montgomeryho 8. armáda), Medaile 1935 – 1945, Čs. pamětní medaile: štítky Střední východ, Francie, Anglie.“ A ještě dodal: „Po válce mě postupně povýšili, na poručíka, nadporučíka a kapitána, ale když jsem v roce 1967 utekl, tak mě degradovali. V roce 1995 mi vrátili hodnost kapitána a ministr obrany ČR mě mimořádně povýšil na podplukovníka ve výsluze“ [30]. Tento akt pro Ottu velmi mnoho znamenal, nebo? na rozdíl od nás se váleční veteráni ve Velké Británii těší veliké vážnosti.
Otto Hornung při svém pátrání po stopách Londýnské emise jako znalec prostředí věděl, na které významné a vlivné osoby se obrátit se žádostí, aby vůbec uspěl. Mekkou filatelistů a historiků poštovnictví bývalo Národní poštovní muzeum – největší pramen údajů o procesu tisku poštovních cenin v britských tiskárnách nejen pro samotnou Velkou Británii, ale i pro řadu jiných zemí světa. Tato instituce tak vlastně z velké části zastupovala archivy [31], jenže svou kapacitou nemohla pojmout stále rostoucí množství archívního materiálu. Také firma De La Rue, která se často stěhovala, měla s umístěním svých archiválií potíže a proto je v průběhu posledních asi 50 let v podstatě zlikvidovala. Její archivář nejdříve Hornungovi doporučil pátrat po materiálech aspoň v tom zbytku depozitáře, který se z původního Národního poštovního muzea v Londýně ještě vůbec zachoval. Tato snaha však vyzněla naprázdno. Britská poštovní správa již před časem muzeum uzavřela, historickou budovu prodala a veškerý materiál, včetně sbírek známek, je dnes uložen ve skladišti Mount Pleasant. Ani spolehnutí se na pomoc kurátora tohoto muzea, se kterým se Hornung dobře zná, mnoho nepřineslo. A tak jediným zdrojem informací z oficiální instituce byl nakonec výše zmíněný pan Ray Marshall. Původně byl zaměstnán v tiskárně Bradbury, Wilkinson & Co., LTD., poté byl vedoucím archivu De La Rue a zůstal jím se zkrácenou pracovní dobou – tři dny v týdnu – i po odchodu do důchodu. [32].
Hornungova plánovaná návštěva v doprovodu „filatelistického znalce“ – své ženy Chichi – ve středu 4. července 2001 v Basingstoke měla okázale slavnostní, oficiální ráz: „Ředitelství De La Rue je 80 km od Londýna. Po úředním zápisu v knize návštěv a dalších ochranných procedurách sedíme v recepci před bezpečnostní skleněnou branou do bočních chodeb. Asi pět metrů za vchodem jedné z nich visel na zdi pravděpodobně k tomuto účelu ze skladiště vyhledaný a nainstalovaný velký rám s ukázkami zakázek pro tehdejší Československo. Kvůli security (tj. bezpečnosti) jsme se už jinam nedostali. Mr. Marshall byl velmi zaujat těmi fotokopiemi dokumentů o londýnské emisi, cos mi poslal, tak jsem mu je všechny ponechal pro jeho archiv“ (z dopisu 6. července 2001) [33]. Pilně jsem si přečetl vše, co nám Mr. Marshall o soudobé společnosti Thomas De La Rue Limited poskytl. Tato společnost překračuje tradiční rámec svých činností. Mimo jiné v únoru 1997 odkoupila největšího konkurenta – firmu Harrison and Sons (založena 1750) s 160-letou tradicí dodavatele poštovních známek britským poštám. Reputace této ještě nedávno přední firmy tímto krokem zůstává nedotčena, aspoň ve sféře filatelie, i přesto, že přebírá název firmy De La Rue. Pro firmu De La Rue to naopak znamená návrat k tisku poštovních cenin jako světově uznávaná, vedoucí specializovaná tiskárna známek. V oblasti „security print“ je pak vrcholovým výrobcem bankovek na světě (patří jí tiskárny v Anglii, na Maltě, v Singapuru, Keni a Srí Lance – tiskne pro více než 150 zemí) a poskytuje další služby a expertízy státním tiskárnám cenin.
(Pokračování)
Rudolf Fischer
Výraznou slabinou Londýnských známek zůstává neznalost autentických údajů o procesech jejich tiskárenské výroby, včetně anonymního podílu rytců a grafiků. Jediným, lakonickým upozorněním na osobní kontakt s De La Rue bylo již připomenuté svědectví emisara exilové vlády dr. A. Tichého. K doplnění chybějících míst v historii londýnského vydání jsem od počátku spoléhal na možnost, že potřebné dokumenty získáme právě od De La Rue. Netušil jsem ovšem, že prameny k této historii nenajdu v zemi, kde londýnská emise vznikla, tedy ve Velké Británii, ale naopak a zcela nečekaně v zemi jejího určení, tedy u nás. (O jakou dokumentaci jde, jaké poznatky z našich archivů, institucí a zpovídání svědků jsme získali, bude obsahem příštího pokračování). Letos v červenci jsem se rozloučil s nadějí, že se mi potřebné „objevné“ podklady podaří získat z depozitářů britského National Postal Museum a z archivních fondů Thomas De La Rue Limited. Ukázalo se totiž, že materiály takového obsahu ve Velké Británii zřejmě už neexistují. Je to s podivem, protože tehdejší zakázka československé strany byla jistě imponující, což dotvrzuje nedávné vyjádření pana Ray L Marshalla (Consultant Archivist fy De La Rue): „U nás – už od čtyřicátých let až po dnešek – znamenal tisk známek a dalších cenin pro Československo oprávněný pocit hrdosti.“ Dovolme si zde poznámku, že se tento pocit možná pojil i s dobrým pocitem vzešlým z dodatečného, oficiálního odčinění Mnichova, z odvolání a neuznání mnichovské dohody Velkou Británií. V pátrání po stopách výrobního procesu našich známek měl zcela nezastupitelnou úlohu Otto Hornung. Je ve světě filatelistické žurnalistiky velmi známou osobností (president Association Internationale des Journalistes Philatéliques, externí spolupracovník a pravidelný přispívatel Merkur Revue) a vždy měl a dodnes má mnoho dobrých přátel. Spolu s ním a s Pavlem Pittermannem jsme se rozhodli, že je konečně třeba přímo na místě se přesvědčit, co se vlastně ve Velké Británii k londýnské emisi zachovalo. Hornung mi pomáhal pátrat v Londýně již před deseti lety. Věděl tedy, kde znovu začít či pokračovat. Navíc má obdivuhodnou schopnost vyvolat zájem jiných osob a přesvědčit je o smyslu pátrání po věci, o které sám ví, že za takové konání stojí. Není tedy divu, že se mu podařilo probudit zájem již zmíněného pana Marshalla, archiváře De La Rue [26]. V souvislosti se znovuoživeným zájmem o historii londýnského vydání se Otto Hornung vrátil ke vzpomínce do let, kdy ještě žil v Praze. Byl to právě on, kdo dr. Antonínu Tichému, majiteli autorizované kolekce zkusmých tisků těchto známek doporučil, aby ji nabídl Poštovnímu muzeu v Holečkově ulici na Smíchově. Dr. Tichý v této věci Ottu Hornunga sám oslovil, protože ho znal jako seriozního filatelistu a navíc důvěryhodnou osobu, vlastně spolubojovníka ze západní fronty z let 1939 – 1946 (viz pozn. 8 a 20). Dovolte mi na tomto místě učinit menší odbočku, která není bez zajímavosti ani pro čtenáře Merkur Revue, kteří znají Ottu Hornunga jako autora četných článků v tomto časopisu: O okolnostmi vynuceném exilu československého zpravodajce dr. Tichého, o jeho odchodu přes Polsko do Bělehradu (viz pozn. 13) a další válečné anabázi jsem se již zmínil. Málokomu je však známo, že v té době byl již pět měsíců za hranicemi dobrovolník Hornung, který z okupované vlasti odešel koncem května 1939 a v srpnu se stal v polském Lešně příslušníkem čs. legionu. Na mé naléhání mi Otto pro čtenáře Merkur Revue popsal svou „vojenskou historii“. Deníkově stroze, avšak dostatečně výmluvně, přičemž při své příslovečné skromnosti v ní svou vlastní osobu bezmála zcela vynechal:
„Koncem září 1939 transportem do Rumunska, bombardování vlaku před Ternopolem. Internováni Rudou armádou… Pobyt v táborech SSSR do března 1941, nakonec Suzdal ve Vladimirské oblasti. Po kapitulaci Francie transportace čs. vojáků na Střední východ – lodí z Oděsy do Cařihradu, přes Bospor, z nádraží Haidar Paša vlakem přes Malou Asii do Mersinu. Další nalodění (v podpalubí lodi plující přes Kypr, nesměli jsme na břeh), koncem dubna 1941 jsme dorazili do Haify; dostali výstroj a odvezli nás do Egypta, na okraj Alexandrie k 11. čs. východnímu praporu [27]. Hlídali jsme italské zajatce, a především letiště v poušti. Následoval výcvik v Západní (Libyjské) poušti. Zpět do Palestiny…byl jsem u toho, když Angličané zahájili okupaci Libanonu a Sýrie. Nejdříve tábor blízko Bejrútu, pak v Idlibu nedaleko Aleppa (po virovém onemocnění – papatači – nemocnice v horách nad Bejrútem, adaptace k horkému podnebí u Jericha), reorganizace na protiletadlový pluk. Účast v obranných bojích na pobřeží severní Afriky: 6 měsíců jsme byli v Tobrúku obléháni Italy a Němci. Moje 7. rota (vel. kpt. Kohll, padl na Dukle) vyslána až za Benghází jako eskorta pouštního velitelství gen. Gotta v rámci 8. armády [28]. Zajiš?ovala protiletadlovou obranu Haify, následně přístavu v Tobrúku. Odtamtud mě poslali do důstojnické školy v Haifě. V létě 1943, po ukončení kurzu, nás v Alexan- drii nalodili na zaoceánský parník Mauretanie a pluli jsme do Anglie. Nejdříve pod stany u Colchesteru. Tam nás navštívil prezident Beneš. Pak nás rozhodili k různým útvarům nové obrněné brigády. Mne k 1. motorotě v Brigstocku nedaleko Ketteringu. Soustředění brigády v Bridlingtonu,, odtamtud do Doveru a do Francie, kde jsme přistáli začátkem července 1944. Obléhání Dunkerku. První útok, 28. října, jsem přežil bez úhony; v druhém, 5. listopadu, těžce zraněn (průstřel plic a sleziny, v kanadské polní nemocnici slezinu vyoperovali, v prosinci, letadlem do Anglie – čs. voj. nemocnice v Hammersmithu). Pak Čs. záložní středisko v South- endu. Po lékařské prohlídce řekl jsem doktorovi, který trávil válku v Southendu, že jsem slabý, ale on mi odpověděl: „Musíte zpět k jednotce, abyste nezapomněl, že jste voják“. Počátkem dubna 1945 odvelen zpět k motorotě v La Panne u Dunkerku. Velitel kpt. Kronek mě neposlal „dopředu“, ale ponechal na velitelství. V květnu 1945 povýšen na podporučíka. Konec války, 8. květen, mě zastihl v Paříži. S obrněnou brigádou cesta domů přes vybombardované Německo. Nakonec jako čs. styčný důstojník a překladatel u jednoho praporu 94. americké divize [29] – nejdříve v Sušicích, pak posádkou v Loučovicích u Vyššího Brodu. (Podplukovník O’Neill mi dal povolení pokusit se najít matku a ses- tru, dal mi auto ze hřbitova zabavených německých vozů – Opel Kadet – a benzin. Dobrodružná cesta do Maďarska, až na rumunskou hranici, ale našel jsem je). Když Američani a Sověti odtáhli, vrátil jsem se ke své jednotce v České Lípě.“
Před šesti lety zpovídal také takto pro MR (1/1996) filatelistu Ottu Hornunga u příležitosti jeho 75. narozenin Jan Karásek při jejich setkání v Singapuru. Filatelista Otto se mu tehdy zmínil o tom, jak po útěku do Polska svou první sbírku prohrál v pokeru. Pak se čtenáři seznámili s Hornungovými filatelistickými úspěchy, s jeho sbíráním poštovního materiálu a budováním sbírky Turecka, Ottova celoživotního exponátu, s jeho putováním od zlatých medailí až k Mistrovské třídě FIP. Otto Hornung, stále svěží a plný zájmu, letos v září dovršil jednaosmdesát let. Svou „válečnou“ přílohu k dopisu z 25. 4. 2001 uzavřel takto: “Už se nepamatuji na detaily a nemám čas všechno vyhledat. A i tak Ti to dá dobrý obraz. S Tichým jsem se nesešel. Nezapomínej, on seděl v Londýně u vlády, a já jsem válčil. Musíš vědět, že vojáci, kteří měli trochu rozumu, se pánům z Londýna vyhýbali, kde jen mohli. Ještě pro pořádek k vyznamenání: Čs. válečný kříž, 2x Medaile za chrabrost, Pamětní medaile, anglické Africa Star se stříbrnou „8“ (Montgomeryho 8. armáda), Medaile 1935 – 1945, Čs. pamětní medaile: štítky Střední východ, Francie, Anglie.“ A ještě dodal: „Po válce mě postupně povýšili, na poručíka, nadporučíka a kapitána, ale když jsem v roce 1967 utekl, tak mě degradovali. V roce 1995 mi vrátili hodnost kapitána a ministr obrany ČR mě mimořádně povýšil na podplukovníka ve výsluze“ [30]. Tento akt pro Ottu velmi mnoho znamenal, nebo? na rozdíl od nás se váleční veteráni ve Velké Británii těší veliké vážnosti.
Otto Hornung při svém pátrání po stopách Londýnské emise jako znalec prostředí věděl, na které významné a vlivné osoby se obrátit se žádostí, aby vůbec uspěl. Mekkou filatelistů a historiků poštovnictví bývalo Národní poštovní muzeum – největší pramen údajů o procesu tisku poštovních cenin v britských tiskárnách nejen pro samotnou Velkou Británii, ale i pro řadu jiných zemí světa. Tato instituce tak vlastně z velké části zastupovala archivy [31], jenže svou kapacitou nemohla pojmout stále rostoucí množství archívního materiálu. Také firma De La Rue, která se často stěhovala, měla s umístěním svých archiválií potíže a proto je v průběhu posledních asi 50 let v podstatě zlikvidovala. Její archivář nejdříve Hornungovi doporučil pátrat po materiálech aspoň v tom zbytku depozitáře, který se z původního Národního poštovního muzea v Londýně ještě vůbec zachoval. Tato snaha však vyzněla naprázdno. Britská poštovní správa již před časem muzeum uzavřela, historickou budovu prodala a veškerý materiál, včetně sbírek známek, je dnes uložen ve skladišti Mount Pleasant. Ani spolehnutí se na pomoc kurátora tohoto muzea, se kterým se Hornung dobře zná, mnoho nepřineslo. A tak jediným zdrojem informací z oficiální instituce byl nakonec výše zmíněný pan Ray Marshall. Původně byl zaměstnán v tiskárně Bradbury, Wilkinson & Co., LTD., poté byl vedoucím archivu De La Rue a zůstal jím se zkrácenou pracovní dobou – tři dny v týdnu – i po odchodu do důchodu. [32].
Hornungova plánovaná návštěva v doprovodu „filatelistického znalce“ – své ženy Chichi – ve středu 4. července 2001 v Basingstoke měla okázale slavnostní, oficiální ráz: „Ředitelství De La Rue je 80 km od Londýna. Po úředním zápisu v knize návštěv a dalších ochranných procedurách sedíme v recepci před bezpečnostní skleněnou branou do bočních chodeb. Asi pět metrů za vchodem jedné z nich visel na zdi pravděpodobně k tomuto účelu ze skladiště vyhledaný a nainstalovaný velký rám s ukázkami zakázek pro tehdejší Československo. Kvůli security (tj. bezpečnosti) jsme se už jinam nedostali. Mr. Marshall byl velmi zaujat těmi fotokopiemi dokumentů o londýnské emisi, cos mi poslal, tak jsem mu je všechny ponechal pro jeho archiv“ (z dopisu 6. července 2001) [33]. Pilně jsem si přečetl vše, co nám Mr. Marshall o soudobé společnosti Thomas De La Rue Limited poskytl. Tato společnost překračuje tradiční rámec svých činností. Mimo jiné v únoru 1997 odkoupila největšího konkurenta – firmu Harrison and Sons (založena 1750) s 160-letou tradicí dodavatele poštovních známek britským poštám. Reputace této ještě nedávno přední firmy tímto krokem zůstává nedotčena, aspoň ve sféře filatelie, i přesto, že přebírá název firmy De La Rue. Pro firmu De La Rue to naopak znamená návrat k tisku poštovních cenin jako světově uznávaná, vedoucí specializovaná tiskárna známek. V oblasti „security print“ je pak vrcholovým výrobcem bankovek na světě (patří jí tiskárny v Anglii, na Maltě, v Singapuru, Keni a Srí Lance – tiskne pro více než 150 zemí) a poskytuje další služby a expertízy státním tiskárnám cenin.
(Pokračování)
Rudolf Fischer
Obrázky:
|
|
|