Po stopách Londýnské emise
MERKUR 2/2002 - Autor: Rudolf Fischer
CO SVEDLI OBCHODNÍCI SE ZNÁMKAMI
(Pokračování z č. 1/2002)
Poštovní známka je a už tehdy byla výnosným zbožím. Byl si toho vědom Hubert Ripka i Antonín Tichý, když asi zvažovali možný přínos z případného prodeje londýnské emise pro exilovou státní pokladnu. Z dokumentů o londýnském či moskevském vydání není snadné vybrat a utřídit informace o počátcích a průběhu prodeje těchto známek sběratelům. Probíhal v období přibližně jednoho až dvou let od dokončení polygrafické výroby. Zpočátku mě velmi překvapil nečekaný objev nepochybně zvláštní události. Poměrně ucelené záznamy totiž připisují otci londýnských známek činy charakteru závažných prohřešků. Podle nich dr. Antonín Tichý prý se „svou“ sérií obchodoval, ke všemu nevídaným způsobem. Svědectvím o tom mají být archiválie uložené ve fondech SÚA. Je to celý soubor zkonstruovaných obvinění, pracně, avšak profesně rutinérsky sestavený před více než půlstoletím. Dnes je připomínkou obecně neznámé, dávno zapomenuté, ve své době zcela účelově zveličené mezinárodní aféry, poškozující jméno dr. Antonína Tichého. Dnes už se ani neví, že aféru kolem poštovních známek londýnské série zahájily články britských obchodních kruhů, zveřejněné v tamním filatelistickém tisku. Časopis filatelistického obchodu a obchodníků ostře napadl naši vládu článkem nazvaným „Nový podvod, tentokráte Československa“, ve kterém stálo, že kryje prodej těchto známek pod firmou Czechoslovak Stamp Account a používá nepřípustný přepočítací kurs. Pan redaktor tvrdil, že jde o „další příklad špatné vůle uprchlických vlád, které zneužívají pohostinství jim poskytovaného“ a vyzval k tomu, „aby slušný obchod tyto československé známky bojkotoval“ [46]. „Slušnější“ obchodníci obviňovali čsl. úřední kruhy také v článku „Československá chyba“ zveřejněném v dalším měsíčníku [47], avšak i v tomto případně nešlo o nic jiného než skupinové finanční zájmy. Je přirozené, že si redaktor, promlouvající za obchodníky, přál, aby zisk z prodeje čs. známek měli právě oni, nikoliv „výlučně český obchodník se známkami zde (v Anglii), navíc jako agent vlády“. A hned pohrozil příkladem:“Naši čtenáři si pamatují, že jsme protestovali velmi silně, když norská vláda v Londýně svěřila prodej svých známek vedoucí londýnské firmě aukcionářů známek.“
Nespokojení obchodníci napadli dr. A. Tichého, „zaměstnance čsl. vlády, kvůli oběžníku, který vyhlížel jako by pocházel od ministerstva, příslušného pro prodej známek. Obsahoval také pokyny k zasílání objednávek na Czechoslovak Stamp Account – adresu obchodníka, jehož jméno se vyskytovalo ve zprávách jako koncesionáře pro prodej známek…s přemrštěnou cenou na základě příliš vysoké kursovní hodnoty.“ Tento argument, který měl zpochybnit serióznost vydavatele, byl zavádějící. S londýnskou emisí totiž neměl nic společného. Vznikl z kterési nabídky aršíků, kdy: „kresby známek nebyly tytéž jako ty, jež byly vydány v době čsl. výstavy známek v Londýně, asi před rokem nebo dvěma… jak bylo prohlašováno v inzerátech, že miniaturní aršíky byly s kresbami známek, jež budou v Československu vydány ihned, jakmile bude země osvobozena. Kdyby tomu tak nebylo, samozřejmě by aršíky neměly jakoukoli filatelistickou cenu a byly by jen odpadovým papírem“, konstatovali obchodníci.
V článku jsou vyhroceny výhrady k „nepřípustné“ výši přepočítacího kursu: „Poslední stálá kursovní hodnota před německou okupací Československa byla 136 1/2 Kč za _, zatímco navrhovaný kurs byl o 20% vyšší“ (dosud používaný kurs čs. koruny k anglické _ byl 1:140). Obchodníci prý chrání své zákazníky proti přehnané ceně známek: „Zde jde o něco mnohem většího než o přemrštěný kurs několika pencí za sérii pro jednotlivého sběratele nebo několik tisíc liber při celém vydání…Zbytek zásob může býti ponechán nikoliv v rukou vlády, ale v rukou lidí s nevalnou pověstí a s ještě menšími skrupulemi. Dojde k celé řadě zneužití a velmi rychle se ocitneme ve dnech Seebeckových nebo ještě horších.“ I další „argumenty“, se kterými se britští obchodníci takto zhurta obrátili na čsl. úřady, byly přesvědčivé jen na první pohled. Se svým apelem se obrátili i na další obchodníky, významné soukromé podnikatele, a vyzvali je, aby „zaujali pevné stanovisko, když vidíme tak malou jednotu v otázce životně důležité riskovat budoucnost filatelie ve prospěch okamžitého zisku“, atd., atp.
S výzvami, aby „zadrželi objednávky čsl. známek, dokud nedojde ke změně způsobu jejich prodeje i ceny známek“, u většiny obchodníků mnoho neuspěli. Tito obchodníci prohlásili, že známky nakoupí v každém případě nebo již proto, že mají smlouvy, které musí dodržet. Jiní uvedli, že by protest podpořili, kdyby tak učinili také ostatní.
Celá záležitost se odehrávala v době, kdy československá vláda svůj úřad v Londýně již nevykonávala. Aparát vlády byl tehdy v likvidaci a její právní zástupce, kterým bylo velvyslanectví, usnadnilo kritikům práci. Horlivě se případu ujalo a nechtěně jim nahrálo na smeč. Skupinka „ohrožených“ obchodníků vystupňovala záplavou dopisů, články, osobním jednáním a jinými formami nátlaku své úsilí natolik úspěšně, že mohla zveřejnit výsledek: „Vše, co jsme napsali, podtrhuje a zdůrazňuje dopis, který jsme ve chvíli, kdy jdeme do tisku, obdrželi od právního zástupce, jeho excelence čsl. velvyslance…Dopis dává plně za pravdu ostrému článku v Philatelistic Trader i našim protestům.“ Touto cestou mělo být zmanipulováno mínění filatelistů a měli být usvědčeni z mylného postoje ti obchodníci se známkami, „které jsme žádali o spolupráci a z nichž většina nebyla ochotna bojkot respektovat.“ Činy, které následovaly, jen ilustrují poměry panující mezi zbývajícím úřednictvem v Londýně a svědčí o nejednotnosti části exilového odboje ve službách jeho politické orientace a také o dogmatické zaujatosti vůči změnám, ke kterým zatím došlo. Obětním beránkem se stal do té doby nezávislý dr. A. Tichý. Zástupce velvyslanectví totiž obchodníkům sdělil: „Byly učiněny potřebné kroky k odmítnutí činnosti dra. Tichého, k níž neměl souhlasu.“ A ještě přidal dovětek: „Prodej československých známek patří do pravomoci ministerstva pošt a telegrafů (v Praze), jemuž budiž řízena veškerá další sdělení týkající se známek.“
Časopisy britských obchodníků pak celý případ s prodejem londýnské emise vítězně uzavřely se zdviženým prstem varujícím případné další vydavatele: „Tento incident zdůrazňuje všem vládám, které dbají své dobré pověsti, aby co nejbedlivěji sledovaly vše, co je spojeno s vydáváním jejich poštovních známek, ježto nic nepřináší více škody ve světovém rozsahu pro pověst kteréhokoliv státu rychleji, nežli právě nepravidelnosti v této souvislosti.“
Vakuum „bezvládí“ v Londýně, vzniklé přesunem exilové vlády do Košic a nové, „košické“ vlády do Prahy, měla vyplnit Likvidační komise za předsednictví vyslance dr. Jaroslava Císaře [48]. V byrokratické síti vztahů, v níž se pohybovaly výměry úředních rozhodnutí o revizích, kontrolách, likvidačních a finančních opatřeních, výměry rozborů, ztrát, výdajů, apod., se tak vytvořila nová konstelace politických i odborných sil. Změnily se i vnitřní poměry v dožívajících administrativních orgánech a celé klima kvalifikovaného rozhodování. To vše mělo obzvláš? neš?astný dopad na dr. Tichého, který kromě své funkce šéfa odboru (pověřeného samostatnými pravomocemi v oblasti pošty, včetně cenin a dopravy, nově i UNRRY, viz pozn. 17 a 19) navíc plnil zvláštní úkoly nezávislého aktivisty ekonomické zpravodajské služby. Byl mimo jiné spoluorganizátorem a patronem skupiny Antimony, kterou byla ukončena činnost všech výsadků vyslaných ze Západu do republiky [49]. Dr. Tichý byl osobností velmi výraznou a současně nenápadnou, osobností s pevnými gentlemanskými zásadami diplomata, člověkem houževnatým a přísného charakteru. To vysvětluje jeho nesmlouvavý postoj vůči nezvykle agresivnímu postupu až posedlosti pověřených právníků a jejich „nadřazené“ roli v rámci exilových ministerstev, které byly v likvidaci. Tento pevný postoj zastával i vůči svým bývalým šéfům – ministrům. Ti na rozdíl od nově dosazeného vykonavatele právní funkce velvyslance dobře věděli o poslání dr. Tichého ve válečných letech, o jeho schopnostech i pravomoci. Kromě Clementise, Masaryka, Nečase, Majera a Löbla to byli zejména Němec a Ripka, kteří měli k Tichému bližší osobní i služební vztah než ostatní a přijímali všechny jeho praxí ověřené precizní postupy a návrhy. Jejich nové státní a politické funkce v Praze však nyní přinášely už jiné starosti, než ověřování pravdivosti detailů a i škrty zjevných nesmyslů advokátních revizorů, zoufale nepoučených o podstatě státně obchodního záměru s prodejem známek londýnské emise, který navíc původně vznikl z iniciativy nikoliv dr. Tichého, ale samotného dr. Huberta Ripky.
Největší chybou a vinou dr. Tichého tak bylo jeho výsostné postavení vládního zmocněnce – to tedy alespoň z pohledu dr. J. Bruegela [50], či právního vyšetřovatele čs. velvyslanectví Mr. Benneta [51] a jejich pomocníka dr. Karla Bály. Způsobů, jak „něco“ na Tichého najít, však tito pánové mnoho neměli. Protože „část spisového materiálu byla již odeslána do vlasti“, bylo nutné na místě vyš?ourat co se dalo: „Neprávem jste použil úřední papír ministerstva pro hospodářskou obnovu…, tedy v okamžiku, kdy toto ministerstvo bylo v likvidaci, a rozeslal jste na tomto papíře, připojiv k českému názvu anglický – a to bez čísla jednacího… bez vědomí zdejšího úřadu, počtu osob úřadu neznámému, nepouživ úředního protokolu, úředního aparátu ani úředního rozmnožovacího stroje…“ Daleko pikantnější argumenty pak citovali a opisovali z filatelistických časopisů. Objektivita těchto revizorů použila jako měřítko informace přímo „od pramene“, ačkoliv ten s případem neměl nic společného: „Protesty byly činěny též předsedou filatelistické společnosti na velvyslanectví u gen. konzula Vaňka a dra. Jansy“ (Důvěrná zpráva Dr. Bruegela čj. 800/dův/45). Filatelistické kruhy na velvyslanectví si zjevně „přisadily“ vzpomínkou na zákrok dr. Tichého, který původně zamýšlel „pojmouti do smlouvy s firmou i doložku o tom, že určité množství sérií bude podléhati předkupnímu právu…označených organizací, institucí a jednotlivců…včetně určitých kontingentů pro čsl. zastupitelské úřady v cizině“ (Č.j. 401/45 ze 17.1.1945. Nové čsl. známky. Za ministra: Dr. A. Tichý v.r.) [52].
Duch „odplaty“ vládnímu zmocněnci londýnské emise zesílil nejen u filatelistů. Tento obrat myšlení pravděpodobně nastal také na MNO za „odmítnutí politického námětu“. Vyložil jsem již (pozn. 35) definitivní výběr „vojenských osob pro chystané známky“, které MNO doporučilo již před Memorandem vlády z 8. 6. 1944. Mou pozornost vzbudil dopis téhož ministerstva z 27. 10. 1944, v němž dodatečně doporučuje a zasílá „snímek bývalého příslušníka čs. jednotky na Stř. Východě kpt. KALÍKA, který padl v bojích u Dukelského průsmyku, jako příslušník 1. čs. arm. sboru v SSSR“ (Čj. 4754-III/3. odděl.1944), atd.
Téměř za podvratnou akci právníci považovali skutečnost, že „celá záležitost odprodeje známek byla ostatním úředníkům ministerstva úplně neznámá a teprve, když některé šeky omylem se dostaly do rukou jiných úředníků, zahájilo se v této věci šetření.“ Takže: dr. Tichý velice chybil, když celému aparátu úředníků – ba ani filatelistům – nevyzradil přísně utajované skutečnosti známé jen vládě a pověřeným zmocněncům! A pánové si ještě přisadili, „že prodej známek byl monopolně (Tichým) zadán úplně neznámé firmě, jejíž majitel nebo spolumajitel podle tvrzení některých činitelů anglického filatelistického obchodu byl trestán anglickými úřady pro finanční přestupky.“
Laciné výtky advokátů s otázkami zdánlivě „na tělo“, avšak o podstatě věci vůbec nic neříkající, u JUDr. Tichého neuspěly. Od začátku, kdy s nimi vešel ve styk, mu muselo být jasné, že žádat po nich, aby doložili svá tvrzení jako nezvratná fakta, je holý nesmysl. Jejich tlaku se však nepoddal. A tak tento dvoučlenný tým auditorů zformuloval prestižní, obsáhlý „právní rozbor“ a rozeslal činitelům, kteří již v Londýně nebyli. Jediným zbylým delegátem vlády byl dr. Hubert Ripka. Tomu svůj elaborát předali těsně před jeho odjezdem do vlasti. K „úspěšným důkazům“, které dr. Tichému mohly ublížit, přiřadili jeho neformální postup, kterým byla neodkladná, někdy nepodstatná opatření v situaci, kdy dal přednost optimálnímu plnění úkolů bez dodatečného a zbytečného písemného potvrzení. Jenže právě taková potvrzení oba experti vyžadovali. V „chybějících“ papírech spatřovali důkaz neoprávněného počínání.
Druhým důvodným „nedostatkem“ Tichého byla utkvělá představa revizorů o tom, že vše, co vládní zmocněnec pravomocně podnikl, mělo být činěno především v zájmu konkurence, tedy stěžovatelů. Tímto tvrzením ovlivnili i uvažování dr. Ripky, novopečeného ministra zahraničního obchodu. Naléhali na něho, že musí zabránit mezinárodní „obchodní“ ostudě. Ripka opakovaně třikrát vrátil nepřesvědčivý návrh Benneta a Bruegela na suspendování dr. Tichého. Byl mu tedy předložen zmanipulovaný „důkaz“ z Prahy, vyžádaný od V. Majera. Ten se s návrhy Tichého na londýnskou emisi, které vláda přijala, sice seznamoval až po svém nástupu na MHO (viz Memorandum), přesto nyní, ve funkci ministra výživy, vystupoval jako zasvěcený „svědek“.
A co dr. H. Ripka? S kým se v této nečekané situaci měl poradit, aby se rychle rozhodl? Nikoho takového i při nejlepší vůli právě při ruce neměl. A tak v časové tísni „za ministerstvo pro hospodářskou obnovu v likvidaci“ podepsal jako ministr zahraničního obchodu dopis „právního“ zástupce velvyslance (570/dův/45. Důvěrné. Nutné. Odprodej emise nových známek. V Londýně 4. 5. 1945) adresovaný dr. A. Tichému (na vědomí MHO v likvidaci) se závěrem: „Až do vyšetření Vašeho postupu v této věci Vás provisorně suspenduji ze všech Vašich úředních funkcí a žádám, abyste až na další přestal chodit do úřadu, byl však úřadu k dispozici ve všem, co od Vás bude požadovati.“
Taková tedy byla „moc“ aparátu ambiciózních úředníků před ukončením jejich činnosti v exilu. Se zjiš?ováním pravdy si hlavu ani v nejmenším nelámali. Nehorázným způsobem naopak chtěli nezištného Tichého přinutit, aby se veřejně kál za činnost, která by naopak zasluhovala ocenění. Dr. Tichý se žádným závažným skutkem vůbec neprovinil. Nejhorší na tom všem bylo, že jeho nactiutrhačům to bylo až moc dobře známo!
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky
[46] Albert H. Harris New Ramp by Czechoslovakia, The Philatelistic Trader and Stationer, č. 702, ze dne 27. dubna 1945.
[47] Gibbons Stamp Monthly, Vol. XVIII, June 1, 1945, No. 10. Redaktor tohoto časopisu byl již předtím hlavním iniciátorem protestů a stížností; požadoval oficiální prohlášení čsl. úřadů, navštívil jejich „nejvyššího činitele v této zemi a byl zdvořile přijat vysokými úředníky jeho jménem“, ti mu slibovali zjednání nápravy, aniž by věděli, oč vlastně běží. Vyzvídal a kladl poslušným představitelům otázky, na které neuměli odpovídat, což sice bylo krajně podezřelé, ale pro následný vývoj „účinné“.
[48] Vzpomínky na dr. Císaře, někdejšího osobního tajemníka presidenta Masaryka, viz Prokop Drtina Československo – můj osud, svazek I., kniha 1, s. 382.
[49] Antonín Tichý: Nás živé nedostanou (Historie parašutistické skupiny ANTIMONY), Středočeské nakladatelství v Liberci 1969. Svým čtenářům doporučuje tuto dokumentární publikaci Prokop Drtina v memoárech Československo – můj osud. Jiří Šolc, autor knihy Ve službách prezidenta, Vyšehrad 1994 uvádí: „Operace ANTIMONY zatím nejlépe zpracována“ (A.Tichým). Václav Černý, „Paměti (Křik koruny české)“ o knize A. Tichého: „Je to práce velmi spolehlivá a záslužná, trpí poněkud faktografickou přeplněností…“
[50] Bruegel – Brügel Johann Wolfgang – vystudoval právnickou fakultu německé university v Brně; působil jako advokát v Brně, Praze aj. Jako odpůrce henleinovské SdP těsně před okupací emigroval, žil v Londýně, částečně zde spolupracoval i s čs. exilovou vládou.
[51] Bennet byl najatý advokát londýnské firmy právníků Messrs. Blyth Dutton Martley and Blyth. Po poradě s Bennetem prohlásili příslušní činitelé, že „smlouva, uzavřená drem Tichým s (českou) firmou J. V. Rouber Ltd. byla neoprávněná.“ Tichému pak uložili, aby Benneta navštívil a „zodpověděl otázky na věc se vztahující.“
[52] Podle sdělení Tichého: „zajištění známek státním úředníkům a vojákům, jak slíbeno, odpadá pro příliš malou diferenci mezi nominální cenou a cenou v drobném prodeji – a protože by bylo možno zajistit jen skutečně zcela nepatrný počet, ne 10.000 sérií, jak původně bylo předpokládáno“ (MZV Č.j. 1224/45 ze 16. 4. 1945).
Škpt. Řídký s praporem věnovaným jeho oddílu krajany v Londýně (snímek byl podkladem pro rytinu známky).
Z válečné korespondence zraněného kadeta Otty Hornunga časově se shodující s termíny zkusmých tisků schvalovaných editorem Tichým.
Ukázky použití známek londýnského vydání.
(Pokračování z č. 1/2002)
Poštovní známka je a už tehdy byla výnosným zbožím. Byl si toho vědom Hubert Ripka i Antonín Tichý, když asi zvažovali možný přínos z případného prodeje londýnské emise pro exilovou státní pokladnu. Z dokumentů o londýnském či moskevském vydání není snadné vybrat a utřídit informace o počátcích a průběhu prodeje těchto známek sběratelům. Probíhal v období přibližně jednoho až dvou let od dokončení polygrafické výroby. Zpočátku mě velmi překvapil nečekaný objev nepochybně zvláštní události. Poměrně ucelené záznamy totiž připisují otci londýnských známek činy charakteru závažných prohřešků. Podle nich dr. Antonín Tichý prý se „svou“ sérií obchodoval, ke všemu nevídaným způsobem. Svědectvím o tom mají být archiválie uložené ve fondech SÚA. Je to celý soubor zkonstruovaných obvinění, pracně, avšak profesně rutinérsky sestavený před více než půlstoletím. Dnes je připomínkou obecně neznámé, dávno zapomenuté, ve své době zcela účelově zveličené mezinárodní aféry, poškozující jméno dr. Antonína Tichého. Dnes už se ani neví, že aféru kolem poštovních známek londýnské série zahájily články britských obchodních kruhů, zveřejněné v tamním filatelistickém tisku. Časopis filatelistického obchodu a obchodníků ostře napadl naši vládu článkem nazvaným „Nový podvod, tentokráte Československa“, ve kterém stálo, že kryje prodej těchto známek pod firmou Czechoslovak Stamp Account a používá nepřípustný přepočítací kurs. Pan redaktor tvrdil, že jde o „další příklad špatné vůle uprchlických vlád, které zneužívají pohostinství jim poskytovaného“ a vyzval k tomu, „aby slušný obchod tyto československé známky bojkotoval“ [46]. „Slušnější“ obchodníci obviňovali čsl. úřední kruhy také v článku „Československá chyba“ zveřejněném v dalším měsíčníku [47], avšak i v tomto případně nešlo o nic jiného než skupinové finanční zájmy. Je přirozené, že si redaktor, promlouvající za obchodníky, přál, aby zisk z prodeje čs. známek měli právě oni, nikoliv „výlučně český obchodník se známkami zde (v Anglii), navíc jako agent vlády“. A hned pohrozil příkladem:“Naši čtenáři si pamatují, že jsme protestovali velmi silně, když norská vláda v Londýně svěřila prodej svých známek vedoucí londýnské firmě aukcionářů známek.“
Nespokojení obchodníci napadli dr. A. Tichého, „zaměstnance čsl. vlády, kvůli oběžníku, který vyhlížel jako by pocházel od ministerstva, příslušného pro prodej známek. Obsahoval také pokyny k zasílání objednávek na Czechoslovak Stamp Account – adresu obchodníka, jehož jméno se vyskytovalo ve zprávách jako koncesionáře pro prodej známek…s přemrštěnou cenou na základě příliš vysoké kursovní hodnoty.“ Tento argument, který měl zpochybnit serióznost vydavatele, byl zavádějící. S londýnskou emisí totiž neměl nic společného. Vznikl z kterési nabídky aršíků, kdy: „kresby známek nebyly tytéž jako ty, jež byly vydány v době čsl. výstavy známek v Londýně, asi před rokem nebo dvěma… jak bylo prohlašováno v inzerátech, že miniaturní aršíky byly s kresbami známek, jež budou v Československu vydány ihned, jakmile bude země osvobozena. Kdyby tomu tak nebylo, samozřejmě by aršíky neměly jakoukoli filatelistickou cenu a byly by jen odpadovým papírem“, konstatovali obchodníci.
V článku jsou vyhroceny výhrady k „nepřípustné“ výši přepočítacího kursu: „Poslední stálá kursovní hodnota před německou okupací Československa byla 136 1/2 Kč za _, zatímco navrhovaný kurs byl o 20% vyšší“ (dosud používaný kurs čs. koruny k anglické _ byl 1:140). Obchodníci prý chrání své zákazníky proti přehnané ceně známek: „Zde jde o něco mnohem většího než o přemrštěný kurs několika pencí za sérii pro jednotlivého sběratele nebo několik tisíc liber při celém vydání…Zbytek zásob může býti ponechán nikoliv v rukou vlády, ale v rukou lidí s nevalnou pověstí a s ještě menšími skrupulemi. Dojde k celé řadě zneužití a velmi rychle se ocitneme ve dnech Seebeckových nebo ještě horších.“ I další „argumenty“, se kterými se britští obchodníci takto zhurta obrátili na čsl. úřady, byly přesvědčivé jen na první pohled. Se svým apelem se obrátili i na další obchodníky, významné soukromé podnikatele, a vyzvali je, aby „zaujali pevné stanovisko, když vidíme tak malou jednotu v otázce životně důležité riskovat budoucnost filatelie ve prospěch okamžitého zisku“, atd., atp.
S výzvami, aby „zadrželi objednávky čsl. známek, dokud nedojde ke změně způsobu jejich prodeje i ceny známek“, u většiny obchodníků mnoho neuspěli. Tito obchodníci prohlásili, že známky nakoupí v každém případě nebo již proto, že mají smlouvy, které musí dodržet. Jiní uvedli, že by protest podpořili, kdyby tak učinili také ostatní.
Celá záležitost se odehrávala v době, kdy československá vláda svůj úřad v Londýně již nevykonávala. Aparát vlády byl tehdy v likvidaci a její právní zástupce, kterým bylo velvyslanectví, usnadnilo kritikům práci. Horlivě se případu ujalo a nechtěně jim nahrálo na smeč. Skupinka „ohrožených“ obchodníků vystupňovala záplavou dopisů, články, osobním jednáním a jinými formami nátlaku své úsilí natolik úspěšně, že mohla zveřejnit výsledek: „Vše, co jsme napsali, podtrhuje a zdůrazňuje dopis, který jsme ve chvíli, kdy jdeme do tisku, obdrželi od právního zástupce, jeho excelence čsl. velvyslance…Dopis dává plně za pravdu ostrému článku v Philatelistic Trader i našim protestům.“ Touto cestou mělo být zmanipulováno mínění filatelistů a měli být usvědčeni z mylného postoje ti obchodníci se známkami, „které jsme žádali o spolupráci a z nichž většina nebyla ochotna bojkot respektovat.“ Činy, které následovaly, jen ilustrují poměry panující mezi zbývajícím úřednictvem v Londýně a svědčí o nejednotnosti části exilového odboje ve službách jeho politické orientace a také o dogmatické zaujatosti vůči změnám, ke kterým zatím došlo. Obětním beránkem se stal do té doby nezávislý dr. A. Tichý. Zástupce velvyslanectví totiž obchodníkům sdělil: „Byly učiněny potřebné kroky k odmítnutí činnosti dra. Tichého, k níž neměl souhlasu.“ A ještě přidal dovětek: „Prodej československých známek patří do pravomoci ministerstva pošt a telegrafů (v Praze), jemuž budiž řízena veškerá další sdělení týkající se známek.“
Časopisy britských obchodníků pak celý případ s prodejem londýnské emise vítězně uzavřely se zdviženým prstem varujícím případné další vydavatele: „Tento incident zdůrazňuje všem vládám, které dbají své dobré pověsti, aby co nejbedlivěji sledovaly vše, co je spojeno s vydáváním jejich poštovních známek, ježto nic nepřináší více škody ve světovém rozsahu pro pověst kteréhokoliv státu rychleji, nežli právě nepravidelnosti v této souvislosti.“
Vakuum „bezvládí“ v Londýně, vzniklé přesunem exilové vlády do Košic a nové, „košické“ vlády do Prahy, měla vyplnit Likvidační komise za předsednictví vyslance dr. Jaroslava Císaře [48]. V byrokratické síti vztahů, v níž se pohybovaly výměry úředních rozhodnutí o revizích, kontrolách, likvidačních a finančních opatřeních, výměry rozborů, ztrát, výdajů, apod., se tak vytvořila nová konstelace politických i odborných sil. Změnily se i vnitřní poměry v dožívajících administrativních orgánech a celé klima kvalifikovaného rozhodování. To vše mělo obzvláš? neš?astný dopad na dr. Tichého, který kromě své funkce šéfa odboru (pověřeného samostatnými pravomocemi v oblasti pošty, včetně cenin a dopravy, nově i UNRRY, viz pozn. 17 a 19) navíc plnil zvláštní úkoly nezávislého aktivisty ekonomické zpravodajské služby. Byl mimo jiné spoluorganizátorem a patronem skupiny Antimony, kterou byla ukončena činnost všech výsadků vyslaných ze Západu do republiky [49]. Dr. Tichý byl osobností velmi výraznou a současně nenápadnou, osobností s pevnými gentlemanskými zásadami diplomata, člověkem houževnatým a přísného charakteru. To vysvětluje jeho nesmlouvavý postoj vůči nezvykle agresivnímu postupu až posedlosti pověřených právníků a jejich „nadřazené“ roli v rámci exilových ministerstev, které byly v likvidaci. Tento pevný postoj zastával i vůči svým bývalým šéfům – ministrům. Ti na rozdíl od nově dosazeného vykonavatele právní funkce velvyslance dobře věděli o poslání dr. Tichého ve válečných letech, o jeho schopnostech i pravomoci. Kromě Clementise, Masaryka, Nečase, Majera a Löbla to byli zejména Němec a Ripka, kteří měli k Tichému bližší osobní i služební vztah než ostatní a přijímali všechny jeho praxí ověřené precizní postupy a návrhy. Jejich nové státní a politické funkce v Praze však nyní přinášely už jiné starosti, než ověřování pravdivosti detailů a i škrty zjevných nesmyslů advokátních revizorů, zoufale nepoučených o podstatě státně obchodního záměru s prodejem známek londýnské emise, který navíc původně vznikl z iniciativy nikoliv dr. Tichého, ale samotného dr. Huberta Ripky.
Největší chybou a vinou dr. Tichého tak bylo jeho výsostné postavení vládního zmocněnce – to tedy alespoň z pohledu dr. J. Bruegela [50], či právního vyšetřovatele čs. velvyslanectví Mr. Benneta [51] a jejich pomocníka dr. Karla Bály. Způsobů, jak „něco“ na Tichého najít, však tito pánové mnoho neměli. Protože „část spisového materiálu byla již odeslána do vlasti“, bylo nutné na místě vyš?ourat co se dalo: „Neprávem jste použil úřední papír ministerstva pro hospodářskou obnovu…, tedy v okamžiku, kdy toto ministerstvo bylo v likvidaci, a rozeslal jste na tomto papíře, připojiv k českému názvu anglický – a to bez čísla jednacího… bez vědomí zdejšího úřadu, počtu osob úřadu neznámému, nepouživ úředního protokolu, úředního aparátu ani úředního rozmnožovacího stroje…“ Daleko pikantnější argumenty pak citovali a opisovali z filatelistických časopisů. Objektivita těchto revizorů použila jako měřítko informace přímo „od pramene“, ačkoliv ten s případem neměl nic společného: „Protesty byly činěny též předsedou filatelistické společnosti na velvyslanectví u gen. konzula Vaňka a dra. Jansy“ (Důvěrná zpráva Dr. Bruegela čj. 800/dův/45). Filatelistické kruhy na velvyslanectví si zjevně „přisadily“ vzpomínkou na zákrok dr. Tichého, který původně zamýšlel „pojmouti do smlouvy s firmou i doložku o tom, že určité množství sérií bude podléhati předkupnímu právu…označených organizací, institucí a jednotlivců…včetně určitých kontingentů pro čsl. zastupitelské úřady v cizině“ (Č.j. 401/45 ze 17.1.1945. Nové čsl. známky. Za ministra: Dr. A. Tichý v.r.) [52].
Duch „odplaty“ vládnímu zmocněnci londýnské emise zesílil nejen u filatelistů. Tento obrat myšlení pravděpodobně nastal také na MNO za „odmítnutí politického námětu“. Vyložil jsem již (pozn. 35) definitivní výběr „vojenských osob pro chystané známky“, které MNO doporučilo již před Memorandem vlády z 8. 6. 1944. Mou pozornost vzbudil dopis téhož ministerstva z 27. 10. 1944, v němž dodatečně doporučuje a zasílá „snímek bývalého příslušníka čs. jednotky na Stř. Východě kpt. KALÍKA, který padl v bojích u Dukelského průsmyku, jako příslušník 1. čs. arm. sboru v SSSR“ (Čj. 4754-III/3. odděl.1944), atd.
Téměř za podvratnou akci právníci považovali skutečnost, že „celá záležitost odprodeje známek byla ostatním úředníkům ministerstva úplně neznámá a teprve, když některé šeky omylem se dostaly do rukou jiných úředníků, zahájilo se v této věci šetření.“ Takže: dr. Tichý velice chybil, když celému aparátu úředníků – ba ani filatelistům – nevyzradil přísně utajované skutečnosti známé jen vládě a pověřeným zmocněncům! A pánové si ještě přisadili, „že prodej známek byl monopolně (Tichým) zadán úplně neznámé firmě, jejíž majitel nebo spolumajitel podle tvrzení některých činitelů anglického filatelistického obchodu byl trestán anglickými úřady pro finanční přestupky.“
Laciné výtky advokátů s otázkami zdánlivě „na tělo“, avšak o podstatě věci vůbec nic neříkající, u JUDr. Tichého neuspěly. Od začátku, kdy s nimi vešel ve styk, mu muselo být jasné, že žádat po nich, aby doložili svá tvrzení jako nezvratná fakta, je holý nesmysl. Jejich tlaku se však nepoddal. A tak tento dvoučlenný tým auditorů zformuloval prestižní, obsáhlý „právní rozbor“ a rozeslal činitelům, kteří již v Londýně nebyli. Jediným zbylým delegátem vlády byl dr. Hubert Ripka. Tomu svůj elaborát předali těsně před jeho odjezdem do vlasti. K „úspěšným důkazům“, které dr. Tichému mohly ublížit, přiřadili jeho neformální postup, kterým byla neodkladná, někdy nepodstatná opatření v situaci, kdy dal přednost optimálnímu plnění úkolů bez dodatečného a zbytečného písemného potvrzení. Jenže právě taková potvrzení oba experti vyžadovali. V „chybějících“ papírech spatřovali důkaz neoprávněného počínání.
Druhým důvodným „nedostatkem“ Tichého byla utkvělá představa revizorů o tom, že vše, co vládní zmocněnec pravomocně podnikl, mělo být činěno především v zájmu konkurence, tedy stěžovatelů. Tímto tvrzením ovlivnili i uvažování dr. Ripky, novopečeného ministra zahraničního obchodu. Naléhali na něho, že musí zabránit mezinárodní „obchodní“ ostudě. Ripka opakovaně třikrát vrátil nepřesvědčivý návrh Benneta a Bruegela na suspendování dr. Tichého. Byl mu tedy předložen zmanipulovaný „důkaz“ z Prahy, vyžádaný od V. Majera. Ten se s návrhy Tichého na londýnskou emisi, které vláda přijala, sice seznamoval až po svém nástupu na MHO (viz Memorandum), přesto nyní, ve funkci ministra výživy, vystupoval jako zasvěcený „svědek“.
A co dr. H. Ripka? S kým se v této nečekané situaci měl poradit, aby se rychle rozhodl? Nikoho takového i při nejlepší vůli právě při ruce neměl. A tak v časové tísni „za ministerstvo pro hospodářskou obnovu v likvidaci“ podepsal jako ministr zahraničního obchodu dopis „právního“ zástupce velvyslance (570/dův/45. Důvěrné. Nutné. Odprodej emise nových známek. V Londýně 4. 5. 1945) adresovaný dr. A. Tichému (na vědomí MHO v likvidaci) se závěrem: „Až do vyšetření Vašeho postupu v této věci Vás provisorně suspenduji ze všech Vašich úředních funkcí a žádám, abyste až na další přestal chodit do úřadu, byl však úřadu k dispozici ve všem, co od Vás bude požadovati.“
Taková tedy byla „moc“ aparátu ambiciózních úředníků před ukončením jejich činnosti v exilu. Se zjiš?ováním pravdy si hlavu ani v nejmenším nelámali. Nehorázným způsobem naopak chtěli nezištného Tichého přinutit, aby se veřejně kál za činnost, která by naopak zasluhovala ocenění. Dr. Tichý se žádným závažným skutkem vůbec neprovinil. Nejhorší na tom všem bylo, že jeho nactiutrhačům to bylo až moc dobře známo!
(Pokračování) Rudolf Fischer
Poznámky
[46] Albert H. Harris New Ramp by Czechoslovakia, The Philatelistic Trader and Stationer, č. 702, ze dne 27. dubna 1945.
[47] Gibbons Stamp Monthly, Vol. XVIII, June 1, 1945, No. 10. Redaktor tohoto časopisu byl již předtím hlavním iniciátorem protestů a stížností; požadoval oficiální prohlášení čsl. úřadů, navštívil jejich „nejvyššího činitele v této zemi a byl zdvořile přijat vysokými úředníky jeho jménem“, ti mu slibovali zjednání nápravy, aniž by věděli, oč vlastně běží. Vyzvídal a kladl poslušným představitelům otázky, na které neuměli odpovídat, což sice bylo krajně podezřelé, ale pro následný vývoj „účinné“.
[48] Vzpomínky na dr. Císaře, někdejšího osobního tajemníka presidenta Masaryka, viz Prokop Drtina Československo – můj osud, svazek I., kniha 1, s. 382.
[49] Antonín Tichý: Nás živé nedostanou (Historie parašutistické skupiny ANTIMONY), Středočeské nakladatelství v Liberci 1969. Svým čtenářům doporučuje tuto dokumentární publikaci Prokop Drtina v memoárech Československo – můj osud. Jiří Šolc, autor knihy Ve službách prezidenta, Vyšehrad 1994 uvádí: „Operace ANTIMONY zatím nejlépe zpracována“ (A.Tichým). Václav Černý, „Paměti (Křik koruny české)“ o knize A. Tichého: „Je to práce velmi spolehlivá a záslužná, trpí poněkud faktografickou přeplněností…“
[50] Bruegel – Brügel Johann Wolfgang – vystudoval právnickou fakultu německé university v Brně; působil jako advokát v Brně, Praze aj. Jako odpůrce henleinovské SdP těsně před okupací emigroval, žil v Londýně, částečně zde spolupracoval i s čs. exilovou vládou.
[51] Bennet byl najatý advokát londýnské firmy právníků Messrs. Blyth Dutton Martley and Blyth. Po poradě s Bennetem prohlásili příslušní činitelé, že „smlouva, uzavřená drem Tichým s (českou) firmou J. V. Rouber Ltd. byla neoprávněná.“ Tichému pak uložili, aby Benneta navštívil a „zodpověděl otázky na věc se vztahující.“
[52] Podle sdělení Tichého: „zajištění známek státním úředníkům a vojákům, jak slíbeno, odpadá pro příliš malou diferenci mezi nominální cenou a cenou v drobném prodeji – a protože by bylo možno zajistit jen skutečně zcela nepatrný počet, ne 10.000 sérií, jak původně bylo předpokládáno“ (MZV Č.j. 1224/45 ze 16. 4. 1945).
Škpt. Řídký s praporem věnovaným jeho oddílu krajany v Londýně (snímek byl podkladem pro rytinu známky).
Z válečné korespondence zraněného kadeta Otty Hornunga časově se shodující s termíny zkusmých tisků schvalovaných editorem Tichým.
Ukázky použití známek londýnského vydání.
Obrázky:
|
|
|
|
|
|
|